Jubilejní čísla 33 a 3333 byla natolik magická, že si to zasluhovalo specifickou dramaturgii. Koubek to vyřešil tak, že pozval 33 písničkářů. 33 písničkářů je dost na to, aby zaplnili hospodu a vypili 78 lahví fernetu a dva sudy piva. Také téměř každý třetí návštěvník byl písničkář. Seděl jsem vedle Hutky, nechal si připálit od Záviše, pivo jsem si kupoval hned za Dědečkem. S několika dalšími jsem se srážel na toaletách (s ohledem na charakter akce bych napsat spíš – hajzlech)a pral se u baru o posledního panáka tuzemáku.
Každý pisničkář zahrál jen jednu nebo dvě písně. Tento způsob dramaturgie znemožňuje hlubší ponor, který nastává při delším poslechu, zato má široký záběr. Člověk si připadá jako na přehlídce, kde se rychle střídají nejrůznější písničkářské polohy, od těch přisprostle hospodsky rozjívených (Záviš), po usebrané meditativní ponory (Janota). Jako kdyby člověk mapoval celou naši písničkářskou scénu. Co znamená dnes, kam se ubírá. Jak si stojí.
Většinou si stojí dost zpříma. Postoj písničkáře je mluvit pravdu za všech okolností. To ostatně připomněl Koubek, když na podium vlezl Vlasta Třešňák, mluvit pravdu, ať to stojí, co to stojí. Narážel přitom i na jistého „udavače z Těšína“, ale to tu nechci rozebírat, nejsem tu, abych soudil.
Přítomen byl na podiu i fyzický básník Petr Váša, který spáchal další ze svou originálních exhibicí a vysloužil si smích i mocný potlesk. Kdo nezná, tak některé jeho exhibice jsou i na Youtube, ale naživo je to všechno ještě mnohem zábavnější.
Jinak to byl ale večer muzikantů a na podiu se přelévaly polohy blues, folku, postfolku, pornofolku a tak vůbec, bez škatulek a mimo ně.
Díky tomuto střídání to vše působilo spíš jako večírek pro přátele, taková neformální oslava pro známé, což ale nakonec vůbec nevadilo. Koubek mezi jednotlivými výstupy uváděl jednotlivé písničkáře a prokládal to vtipy. Uvádění umělci kontrovali podobně, jako třeba Slávek Janoušek, který odvyprávěl historku ze seznámení s Koubkem, kdy se Koubek živil oblékáním mrtvol v pohřební službě (či snad v krematoriu). Takže jsme se mohli dozvědět, že když oblékáte košili mrtvole, musíte ji vzadu rozstřihnout a teprve pak začít oblékat. A je opravdu důležité nebýt líný a když oblečete jeden rukáv, obejít si nebožtíka a navléci druhý rukáv z druhé strany. Protože když to neuděláte a nahnete se nad nebožtíka a zkoušíte to z té první strany, tak ten nebožtík na vás vypustí ten OPRAVDU POSLEDNÍ DECH. A to opravdu není příjemné.
Byl to moc příjemný večírek, strávený mezi přirozenými lidmi, kteří zpívají o prostých lidských věcech, bez technických udělátek, pokud za takové udělátko nepovažujete elektrickou kytaru a magické bubny Pavla Fajta (bubenický kouzelník).
Večírek končil těsně před dvanáctou, snad kvůli posledním tramvajím a metrům a končil jej Koubek písničkou z poslední desky Nikdo nikdy nebude mi říkat ne, já svobodný jsem pán, což mě skočně a optimisticky vyprovázelo po schodišti na onu poslední tramvaj do Vršovic a na schodech jsem ještě zaslechl úplně poslední píseň Sedni a jen se dívej:
„Jdi a staň se na chvíli dítě
kup si čokoládu
udělej si fajn
nech svý jistý jméno v bytě
oslov cizí lidi
na ulici sám
náhody jak mraky utíkaj
těm co krok počítaj
hvězdy nepadaj
hó hó hó“
Takže jsem se ještě vrátil, tramvaj mi ujela a po cestě pěšky přes půl města jsem se koukal, kde mi padají ty hvězdy.
hó hó hó
…
P.S. psáno pro poslouchej.net