Ještě mne k tématu napadlo, že vytěsňování smrti bychom neměli vnímat, jako že „za to je vinna naše pokleslá morálka“, neboť to spíš bude logický důsledek blahobytu společnosti: prodloužení průměrného věku života + zmenšení rodin vedou k tomu, že pravděpodobnost osobního setkání se smrtí je mnohem menší. Třeba takový Darwin měl 10 dětí a z toho 3 zemřely poměrně mladé. A tohle byla až do 20.století běžná záležitost. Čeho je málo, co není normální, toho se víc bojíme. Ale je tu mnoho dalších aspektů…

Souhlasím se vším, co jste napsal. Neměl by jste začít blogovat? Nebo jsem váš blog přehlídnul?

Vytěsňování smrti v týhle společnosti už je vážně dost komický ( nebo tragikomický ). Kult zdraví a mládí s tím souvisí. Cosmopolitan a Maxim rulezz…

Vidět smrt nám dává možnost pochopit, jak jsme normální součástí přírody. A co to ta příroda a individuální život v ní vlastně je, jak je ta individualita sama o sobě nicotná, i když je život „jen“ proudící sítí individualit.

Vážení, pamatujete si, kdy jste si poprvé uvědomili konečnou nutnost i aktuální možnost smrti své i svých blízkých? Jak jste to vědomí ze sebe vyhnali? Lží?

Vytěsňování smrti ze života tu bylo odvždycky. Ostatně křesťanství a jiná náboženství různých forem posmrtných individuálních životů jsou tímto základním pocitem „smrt nemůže být úplný konec individua“ vpravována do mysli stejně jako když nám slast vpravuje cukr z lízátka do vakuol.

Přitom by nám právě nevytěsňované vědomí smrti dalo možnost jasné volby mezi „nahou blízkostí a soudržností“ a postojem „vše je dovoleno“. Až individuální smrt většinově dokážeme ze své mysli nevytěsňovat, naše kultura se zvedne, jako když se raketa dostane na oběžnou dráhu