Už jako dítě jsem se s touhle kategorií lidi stihl seznámit dost zblízka. V našem sedmiposchoďovym paneláku nešlo uniknout. Za tenkejma dveřma, vyzbrojenejma kukátkama číhaly pohledy a životy, o kterejch jste nemohli mít páru. Dokud byl člověk dítě a měl dost starostí s tim, jak výhodně směnit indiány a kam pojede na pionýrskej tábor, řekněme si to na rovinu – na ty ostatní sral.
Ale přece jenom, některý si pamatujeme.
Pamatujeme si ty, ty který byly hodně divný.
Když sem byl malej kluk, v bytě přes chodbu bydlel jeden takovej chlápek s temnym pohledem zapadlym do lebky a na ní připláclý mastný černý vlasy.
Vypadal jako perníkovej dědek.
Pohyboval se tichym krokem po chodbách paneláku a chytal malý děti, zavlekl je do sklepa, tam jim snědl duši a poslal je dál do světa bez duše.
Aspoň tak vypadal.
Kupodivu měl tenhle chlápek ženu, která vypadala docela normálně, vyvěšovala na prvního máje fangle a kdosi ji dokonce spatřil vybavovat se s někym z baráku.
-Tati, dneska sem zas potkal pana Rosmanna, pozdravil sem ho a on mě ne! – třísknul sem se školní aktovkou do kouta a svěřil se dnešní denní porcí nespravedlnosti.
-Toho si nevšímej. Zdrav dál. Je to slušnost.- Umravňoval mě otec.
-Je to hulvát. – Ozvala se z kuchyně máma. – Mě taky nezdraví!
-To nevadí, když nejsou slušný ostatní, neznamená to, že nebudeš ani ty.-Řekl otec v náhlym záchvatu moudrosti.
-Je to prostě divnej starej pán. Zahořklej z toho, že neměli děti. A ty ho zdrav dál synu!
Tak jsem ho zdravil, celý dětství jsem ho zdravil a celý dětství on nezdravil mě. Byl to takovej souboj.
Já ho vždycky pozdravil a díval se na něj, co nejpevněji jsem dokázal. Kdyby se na mě náhodou podíval, byl jsem rozhodnutej neuhnout pohledem. Ale on prostě prošel kolem mě, zašustil pukama na tesilkách, zavřel za sebou dveře zdviže a zahučelo to. Padal dolů, do přízemí a někam pro rohlíky.
Pak ale bylo dětství fuč, naši se rozvedli, já zmizel z baráku, Rosmannovi z dohledu, než sem ho zas potkal na chodbě u výtahu, když sem šel tátu navštívit a popovídat si o mejch úspěších v PRAZE.
Řeknu DOBRÝ DEN.
A on neřekne nic.
Jako za starých časů, připadá mi, že je mi zas 7 let a zejtra pojedu na pionýrskej tábor. Máma připravuje do odřenýho kufru sedm těsných slipů a dvacet párů ponožek.
Zasměju se, ani nevim proč a komu, ale Rosmann jde dál a s nim i ty jeho ohnutý záda.
Vypadá jako Atlas, kterýmu někdo vzal zeměkouli.
Vlastně vypadá jako by měl na zádech dvě neviditelný zeměkoule.
Vlastně se divim, že ještě žije, i když vypadá jako živoucí smrt.
Zeptám se táty, jak to s nim je.
– No jo, vod tý doby, co mu umřela žena, to s nim jde z kopce.- Nalejvá mi otec ferneta a nabízí cigáro. Neni mi už 7. Chlastam a kouřim. Chlastáme a kouříme spolu. Říkáme sprostý slova. Dětství je v prdeli a člověk už nemyslí jen sám na sebe, ale učí se zajímat o ostatní. Zajímají ho jejich příběhy, jejich bolesti, jejich výkřiky a to jakym způsobem bojujou s životem, jak přijímají rány, jak je vrací, jak se smějou a jak pláčou.
Ale ten Rosmann, ten kurva vůbec nebojuje.
-Šel kolem mě jako duch.
Vypadal jak pytel odpadků, kterej se nese vzduchem od bodu k bodu. Plastikový pytle odpadků. Některý lidi tak vypadaj. A nesou se vzduchem, až se jim protrhne plastik a vysypou se všechny ty sračky, co plastik zadržuje.
Někdy je to pěkná žumpa. Ale otec pokračuje:
– Už se dívá jenom do země a pořád někam píše nějaký dopisy…. elektriku mu odpojili, že prej neplatil, v noci tam v okně svítí svíčky a míhaj se stíny…..fakt nevim, co tam dělá, když se nemůže ani dívat na televizi.
– No já taky nemám televizi, ale jaký dopisy?
– No takový na vládu a na prezidenta, stěžuje si na všechno. Prý i do EU něco napsal. No a někdo ho prý načapal, jak chčije ve výtahu a z toho jeho bytu jde na chodbu hroznej smrad. Nikdo neví, co tam má, asi vůbec nevynáší odpadky. Taková plíseň a všechno… všechny smrady dohromady.
– Vidíš to, kam může spadnout starej člověk a nikdo mu nepomůže, dneska každej na druhýho sere.
Odmlčí se, dojele mi panáka a zeptá se, jestli nechci pivo.
– Počkej, ty jako nemáš televizi? A proč? Nemáš prachy?
– Ále serou mě ty ksichty, co z ní na mě koukaly. Kašli na to. Na zdraví a šup tam s nim.
– Tak jo, ale dej bacha, abys taky neskončil jako Rosmann. Jestli chceš, nějakou televizi ti koupim. Musíš zůstat v kontaktu se světem.
– Amen, k tomu nám dopomáhej bedna televizní.
– Si děláš srandu, ale Rosmann taky neměl televizi a jak dopad.
– Neboj, jestli ke konci svýho života nějak zdivnim, bude to jinym způsobem.
Fotr a syn dopili pomalu flašku.
Syn vykládá něco o potřebě bojovat. Fotr kejve hlavou. Za zdí někde Rosmann chodí se svíčkou a padají mu tepláky pod prdel. Možná sere z okna, jako se sralo ve středověku. Proto jsou na fasádě ty hnědý skvrny, možná si sere do těch tepláků, pak je zaváže a jako řemdihem se s nima mlátí do hlavy. Co my víme? Moc toho není.
Druhej den jsem odjel a už jsem Rosmanna nikdy neviděl.
Za dva tejdny potom už prej byl smrad k nevydržení, tak zavolali hasiče. Ležel tam na linu. V úplnym rozkladu. Museli ho naložit lopatou.
Do tejdne měl pohřeb na městský útraty. Otec se tam byl podívat.
– Fakt tam nikdo nepřišel. Nikdo. Važ si toho, že máš lidi kolem sebe.
A od tý doby přemejšlim, kdo z lidí, co znam, by mi přišel na pohřeb.
Jo a tak zdravim malý prcky na chodbě, co mi říkaj – Dobrý den.
A usmívam se a doufam, že si o mě nikdy nikdo nebude myslet, že vypadam jako perníkovej dědek.
A bojuju. Vracim údery, směju se, křičim… jsou noci, co dlouze křičim, jak ten život občas bolí, ale nikdy nepřestanu bojovat a křičet a říkat: Dobrý den, Ahoj.
Usmívat se.
Nikdy nevíš, koho tim úsměvem potěšíš, a nemusí zrovna vědět, jak moc ten úsměv byl vybojovanej a vydřenej. Obzvlášť na malý lidi, děti, děti se MUSÍŠ usmívat, i kdybys měl za rohem padnout, protože tenhle svět musí bejt lepší už jenom proto, aby oni měli pocit, že je lepší a stojí za to za něj bojovat.
Jako to napsal Hemingway: Tenhle svět je nekonečně krásnej a stojí za to za něj bojovat.
S tou druhou částí souhlasim a tak bojuju.
A nepřestanu, dokud mě nenaložej na lopatu.
Tak tohle mě naučil perníkovej dědek ze sousedství.
…