vraceli jsme se z alp přes bolzano. to je takový italsko-rakouský městečko pod alpama. ti, co jsme stopli, nás vyhodili z klimatizovanýho auta poblíž centra do asfaltem a betonem kumulovanýho vedra a dusna. s vyplazenejma jazykama jsme se pustili do města najít nádraží, odkud nám měl jet bus do prahy. centrum bylo přiměřeně starý, něco jako budějice, takový ty domečky, ve kterejch po staletí měštani vařili pivo, hráli karty a prohrávali svoje duše s flaškou a kusem flaksy a myšlenkama na pičku mladý služky. kamenný podloubí, záclonky v oknech, snaha vyrobit si útulnej pokojíček, aby člověk zapomněl i na vlastní smrt. na náměstí, jako ústupek týhle urputný lidský snahy, jeden připrclej kamenej kostelík. po velkoleposti skalních masivů dolomit vypadal spíš jako vtip. jestli bůh bydlí tady, kdo bydlí tam nahoře? větší bůh? ale šli sme dovnitř.
měli to tam hezký. svatej františek s ptáčkama a kojící madonna z 13 století. kolem ní další svatý, většinou podstatně mladší a baculatější. jak se civilizace postupně kurvila, svatý se baculatili a jejich svatost začala dostávat masitější rysy.
sednul sem tam na chvíli do mahagonový lavice, zatímco a. procházela kostelem. položil sem ruce do klína a jenom tiše dejchal. možná tu bydlí malej bůh, ale voni jsou vlastně všichni stejný.
přišlo to jako vždycky. klid, kterej ti sestoupí do hlavy. lehkej úsměv. bublina boží přítomnosti. nemůže se nic stát, nikdy a nikde a nikomu. ani na flanderskejch polích, nikde. svět je jenom ozvěna.
začal jsem se bát, že až přijde a., tak nebudu chtít vstát a odejít. věděl jsem, že tu můžu sedět roky a kdyby to zapadalo do evropský tradice, stoupnout si u toho na jednu nohu.
ale co si pomyslí moji drazí? co si počne a. když tu zůstanu sedět a zamířim rovnou k němu a všechny vás opustim. na všechno se vysrat jako jesus.
a. přicházela s úsměvem. jako ta madonna.
nejsem jesus, tak jsem se pomalu zvednul a říkal sem bogu, někdy příště. když sem odcházel z kostela, všichni svatý za mnou otočili hlavu.
ale musel sem se vrátit do prahy.
vypadli jsme na zpět na náměstí, rovnou do poledního slunce a proti nám skupinka rozeřvanejch němců, která se s fotákama na krku cpala do kostela. vypadali jako kdyby jim furt něco utíkalo.
usmál jsem se na ně a pustil je za svatejma, který zas zaujali obvyklý pózy.
pak sme šli na nádraží. měl tam jet autobus do prahy, tak sme to museli ověřit.
prošli jsme parkem, kde na zaprášený trávě ve stínu stromů polehávaly skupinky indů, pakistánců, arabů, rumunskejch cikánů a vzrušeně i klidně debatovali, kouřili cigára, piknikovali. po asfaltovejch cestičkách kolem chodili osamělý italský a německý pěšáci, co vypadali vyplašeně jako holubi, kterejch tu taky bylo mraky, protože občas někdo přijel na kole, vysypal z igelitový tašky na chodník starý a ztvrdlý pečivo, holubi se slítli, začla menší strkanice a za nima jak na pérkách poskakovali vrabci a chlápek s igelitkou se otočil a odjel a všechno bylo v pořádku, až na ty bledý němčoury, který vždycky vypadaj jak z tvarohu, protože civilizace lidi změkčuje tak dlouho, až se jim zhroutí kosti a páteře a nakonec si kecnou na chodník jak hovna…
za parkem sme našli nadráží, vešli jsme do haly, kde na dvou velkejch obrazovkách běhaly čísla autobusů a čas odjezdů, ale ten náš tam nebyl a v rohu tam seděla cigoška s cigánem, před sebou kufr, asi jedou do emeriky, splnit si svuj USa sen umejvače nádobí a zapadnout mezi tu 12% pitomců pod hranicí chudoby, tak na hovno tam totiž je, ale oni to nevědí, protože nečtou relevantní zdroje, ale čuměj na přiblblý telenovely, kde všechno vyřeší plastický operace a kozy pětky a kolagen do rtů a do ptáka, podobně jako v porno branži.
ale v tý hale nervně pobíhal takovej malej, nervní chlápek v uniformě, nebyl to policajt ani blbá ochranka, prostě nějakej bus oficír, co měl za pasem pistoli, tak sem si pomyslel, že to musí bejt dost divný město, když tu bus oficíři musej nosit bouchačky a navíc vypadaj, že ji uměj použít a tak jsem se slušně zeptal, jestli vodsud jede ten bus do Prahy a on hned se celej rozzářil…jasně…
– praha, jezulatko, sto veží, pivo, si, já slovak po matka a mít žena na slovensko a dvě babies a československo…ja vim.
chvíli ještě takhle zasněně žvatlal, já mu to odkejval, pak řek, že jasně, autobus do prahy odsud jede, támhle z toho místa a v tolik hodin, ty lucky, že jet do praha a pak řek gracias, poklepal mě po levý paži pravou rukou, protože byl malej a na ramena mi nedosáh a pak nasednul do auta a odfičel pryč a ještě ma mě mával a já mu taky zamával.
tak sme šli čekat do parku a a. říkala, že má hlad, že koupí pizzu za 5 euro a ty jsme měli, tak ji šla koupit a pak dlouho nešla a já čekal v parku s těma batohama a nervozně rejpal trekovou holí do udusaný hlíny na cestičce, vyrejpával šutry a myslel si, co se kurva stalo, třeba ji tu přepadli a pak sem se vrátil v myšlenkách k tomu svatýmu frantovi a bogu a řek sem si, že sem byl moc pyšnej, že bych měl bejt pokornější a nemyslet si, že se nemůže nic stát a kolem prošla parta rumunskejch cigošů a dívala se na moje bágly a já se tvářil hodně svěřepě, přestože v těch báglech toho kromě stanu a spacáku moc nebylo, možná jen trochu smradlavý funkční prádlo, ale člověk k nemu taky přilne, když si dostatečně dlouho říká, to je moje, to je moje, to je moje, to je moje…
nakonec a. přišla i s pizzou, tak sem jí vynadal, kde kurva byla a ona se urazila, hledala sem, kde dostanu k pizze zadarmo pivo asi ne, ale nedali mi ani colu, že neni happy hours, i když to měli napsaný na cedulích…
tak sme snědli pizzu, ubalili si cigáro a vedle z roští vylez nějakej houmless rumunsko-italsko-rakouskej, podíval se na nás, něco řek a já se na něj podíval nekřesťansky, aby bylo jasný, že k tomu tabáku sem taky tak nějak přilnul a nedostane ani hovno a tak se zas schoval.
do odjezdu busu zbejvala asi hodina.
rumunský cigoši si pro batohy nepřišli a v busu měli kecy, že platim českejma, byla to nějaká brněnská firma.
mají radši euro.
do prahy to bylo 10 hodin kolem německejch benzínek s předraženym pečivem a skrz temný mračna, co vypouštěly stříkance deště na přední sklo.
až se budete někdy vracet do civilizace, nejezděte přes bolzano.
anebo líp, nevracejte se vůbec.
…