Proč o tom vlastně píšu.
Určitě ne, abych vám tady vychválil rychlost s níž
byla věc vyřízena, i když jsem tam nečekal ani co by jeden
stránku z Respektu dočetl. Důvod je ten, že jsem tam
narazil na výstavěné obrazy zajímavého
solitéra českého umění Oty Plachta.
Tento výrazný malíř,
který se narodil v roce 1962 v Praze, v 80. letech studoval na
zdejší Akademii výtvarných umění a od
roku 1990 zde pak další tři roky působil jako odborný
asistent v ateliéru monumentální tvorby. Pak
jeho život výrazně změnilo setkání s
Peruánským výtvarníkem a šamanem v
Miamy, který jej inspiroval k cestě do amazonie. Jak sám
malíř v jednom rozhovoru přiznal „ Každý tehdy
mířil do Tibetu. Nechtěl jsem se nechat ovlivňovat. Vlastně
na protest jsem si zvolil úplně jinou cestu. „
A tato cesta vedla k pobytu u indiánů
Šipibó, domorodci, mezi jejichž znalosti džungle patřilo i
nakládání s tzv. Liánou smrti –
Ayahuascou. Pod vedením šamanů Otto Placht vyzkoušel
nápoj z této liány a prožil zážitky
rozšířeného stavu vědomí a malíř
připouští, že mu to natrvalo změnilo pohled na svět. Jak
sám říká, doma už vyzkoušel různá
psychedelika, ale nikdy nedosáhl opravdu silného
spirituálního zážitku. Ayahuasca tohle
všechno změnila. Podařilo se mu dosáhnout stavů
rozšířeného vědomí, které do jisté
míry skoncovalo s jeho dosavadním způsobem života a
pohledem na věci. Stejně tak se proměnily jeho obrazy. Usadil se
mezi indiány, našel ženu, zplodil děti.
A hlavně maloval.
Obrazy, které mu nabízela
přímo džungle, ať už džungle reálná nebo
džungle za džunglí. Ta džungle ve které se potkávají
magické bytosti všech světů a rovin. Obrazy ve kterých
můžeme zahlédnout zcela jiný svět, než jsme zvyklí.
Obrazy v tom nejlepší slova smyslu očistné.
V tomto svém zvoleném
údělu může připomenout známý osud Paula
Gaugaina, který podobně jako O. Placht před civilizačním
vlivem utekl do náruče přírodních národů
a objevil zde mocný inspirační zdroj katalyzující
do nových výtvarných forem. Na rozdíl o
zmíněného Gaugaina se však malíř nakonec do
civilizace vrací, přičemž prohlašuje – Po pár
letech jsem si uvědomil, že všude je všechno stejně neřešitelné
a bolestivé a nikde na světě se neotvírá žádná
zaslíbená země.
S tím se
nedá, než souhlasit. Ráj na zemi nikde není a
nikdy nebyl. A pokud nemá pravdu Marx, tak ani nikdy nebude.
Co se
týče výstavy samotné, tak odhlédnu-li
od umístění v členitých secesních
prostorách, které rozhodně nepodporuje hlubší
ponor do vystavených děl, tak se nakonec jednalo o přínosný
zážitek.
Bylo to stejně tak ověžující
jako skočit do fontány, již jsem zmiňoval na začátku
a vycákat se v ní. S tím rozdílem, že
vás jako velké finále nevyvedou urostlí
chlápci v uniformách.
Jděte se tam podívat. Je to
zadarmo a do konce května. Ta fontána byla vážně moc
pěkná, asi se tam budu muset vrátit.
P.S. Kdo by měl zájem si
rozšířit vědomí, pardon povědomí, o tomto
malíři, mohu jej odkázat na zajímavý
film – http://www.csfd.cz/film/227065-otto-placht-malir-dzungle/