Neberte to, prosím, z mé strany jako nepřátelství. Zásadně nedělím svět na přátele a nepřátele. Pokud něco pojmově dělím, tak kvůli lepšímu poznání, nikoliv kvůli stanovení frontové linie.

Může mi jít v literatuře o to samé co Vám – ale jako podstatné vidím prostředky, jak k něčemu dojít. A mnohem důležitější než literatura mi přijde metoda styku mezi lidmi, když chtějí dojít k pravdě.

Člověk je důležitější než jakkoliv skvělý text. Sám sebe člověk zničit kvůli předání memu může – ale nikoho jiného do toho proti jeho vůli nutit nesmí, to už je boj, který cestu posouvá mimo cíl.

Howgh.

(aspoň doufám, že se spolu nebudeme honit o poslední slovo :-))

„Vždycky jim říkám: nikdy jste s námi nestáli na stejné startovní čáře. A oni se zlobí víc nebo míň, ale nikdy jim nepřijde blbý těch svejch rodovejch konexí využívat… tak teda dobře: vezmeme na vědomí, že celej literární ouhor je pole propachtovaný nějaký partě, ke který se eventuálně můžete přidat, když přijmete jejich pravidla. Já za svou osobu to na vědomí beru, nic po nich nechci, kašlu na ně. A za tuhle cenu si dopřávám svobody říkat o nich, že jsou sráči, na jednotlivejch textech jim dokazovat, že jsou sráči, a taky svobody nemít s nima nic společnýho.“

Kdyby Vám to bylo fuk, jednal byste jinak. Takhle Vás ublíženost nutí pořád do boje proti „sráčům“.