Reklama
 
Blog | Jiří Němčík

Čundr, klíšťata a správci národních parků

Když jsme se přítelkyní rozhodovali o tom, kde a jak strávit mou dovolenou a část jejích předlouhých vysokoškolských prázdnin, tak jako každý rok padla volba na putování s batožinami přes hory a doly. Důvodů bylo povícero, za všechny zmiňme odpor k organizovaným zájezdům, kde nutno je člověku pobývat vedle rozličných individuí, ke kterým ho z lidského hlediska váže toliko soucit, naprostá averze vůči obvyklým turistickým destinacím, na jejichž konci je sluncem spálený břich a koneckonců láska k hlubokým českým a moravským lesům, které se táhnou ve dne v noci lemujíc naše domy a louky a v nichž vládne jakýsi jiný řád, který jen k ztichlému promlouvá...

Den první jsme se za pomoci
autobusových přepravců přesouvali na druhý konec
republiky. K ukrácení času zakoupen byl denní
tisk a koneckonců i ten Respekt ( bylo pondělí ). MF dnes
nás strašila, že z českých hájů systematicky
útočí nelítostné bandy klíšťěcích
zabijáků a v posledních letech již na jejich řádění
zahynul jeden a možná vícero lidí. Za všechny
krásné věty dokazující redaktorovu obavu
o osud lidstva citujme tuto – Nebezpečné je především
lehání a sedání do trávy !

Kdyby Édouard Manet a Claude
Oscar Monet
četli MF dnes, pravděpodobně by nikdy s přáteli
neulehli do trávy a jejich – Snídaně v trávě
by se jmenovaly – Snídaně na betonu.

O něco níže byl vykreslen
graf, kde oblast do níž jsme neodvratně směřoval, byla
vyšrafována nejsilněji. Nebylo pochyb, že kráčíme
vstříc své zhoubě.

Nebudu zde zdržovat nikoho cestovním
deníkem. Na místo určení, což byla Karlova
studánka jsme dojeli bez problému a vydali se s
batožinami po turistických stezkách vstříc
CHKO Jeseníky, kde jsme zákonům navzdory nocovali ve
stanu či pod širákem a vařili pokrmy na lihovém
vařiči.

Reklama

Nebyla to vždy úplná
divočina, přece jen tady píšu o České republice,
kde se homo sapiens středoevropský přemnožil, takže
obvyklé turistické trasy byly okupovány i jinými
vyznavači únavy z kopců a milovníků puchýřů
z trekových bot. Povětšinou to však byli spořádaní
turisté, jejichž jednodenní výlety končily
bezpečně v obydlích domorodců, kde si pak k večeru za
obvykle předražený peníz dopřávali radostí
civilizačních výdobytků a libo-li i televizní
seriál na pokračování. Nikdo z nich
pravděpodobně již nechce rozmlouvat se stromy, které si
vyprávějí nad vaším stanem příběhy a
vy se marně pokoušíte odhadnout smysl a pointu, zatímco
u levého ucha opruzuje komár.

Chci se jen vyznat z té krásy,
kdy vystoupáte na kopec a je ráno, před chvílí
jste vstali, od úst jde pára, všude kolem mlha, která
se začne trhat a z protějšího údolí na vás
jukne zalesněný kopec a vesnička s potůčkem, nestihnete to
všechno krásné fotit a tak si to nesete sebou dál
a pokračuje to a pracuje to dál. Protože všechno krásné
dál v člověku pracuje a tyto krásné chvíle,
které podnikáte navzdory lesním správám
a strážcům národních parků, kteří
chtějí tu přírodu asi úplně sterilní a
bez člověka či co už….všechno to ve vás pracuje a ten
strom, který na vás mluvil bude mluvit pořád,
dokud ho budete chtít slyšet.

Nebo jiná krása, když
jsme se po hřebenu na moravsko-polské hranici brodili se
řekou borůvčí a každou chvíli poklesli v kolenou a
dlaněmi posbírali to nejchutnější z lesního
bohatství. Do toho déšt v boji se sluncem vytvářel
klenutou duhu, aby se pak rozpoutala bouřka. Nikdy jsem nedýchal
čerstvější vzduch. A nejedl lepší jídlo.

Ne nadarmo psal Henry David Thoreau ve
svém Waldenu o tom, že nikdo neochutnal borůvku, kdo jí
vlastní rukou neutrhl v lese. A všechno to, co se z lesa veze
na do města na trh je dávno již mrtvé.

A jaký už jiný smysl
těchto zón je, než tam načerpat tohle?

Pravděpodobně nemá smysl
dodávat, že v trávě jsme lehali neomezováni
strachem a hordy nelítostných klíštat zůstaly
zřejmě zaschnuty v pisálkově peru a v nejvyšrafovanější
ze všech vyšrafovaných oblastí nikdo nespatřil ani
jedno klíště deroucí se nohavicemi do tělových
důlků…