Stejně reálný je věšet si dečky do sračkoidního maloměstskýho bytu s tapetama až do stropu, kde žárovky žhnou jak vo život a když náhodou jedna praskne, hned ji vyměnej, maj jich v komoře dostatečnou zásobu. Celý kartony, pro sichr, kdyby na trhu došly, kdyby se zhroutila civilizace, kdyby se God nasral a celý to tu spláchnul do hajzlu…no pravda, na to už nemyslej, na to sem raději nemyslel i já, když jsem do sebe klopil zelenou a fernet a tma za zažloutlejma záclonama hořkla a těžkla a lampy se kácely jak gotika…a za jedný takový noci mě napadla ta věc s básněma.
Nemocnice byla vlastně taková moje jistota v chaotickym vesmíru, ze kterýho na mě každou chvíli mohlo přilítnout něco obrovskýho, temnýho, cizího a umlčet mě.
Jistota, že zejtra ráno vstanu a budu vozit pacoše na rentgen a zpátky, že budu po kapsách nosit papírky s básněma, který jsem pořád psal, abych si usmířil vesmír v mojí hlavě s tim, co byl za lebkou.
A napadlo mě tenkrát, že občas nějakýmu pacošovi strčim nějakou báseň do pyžama a budu se pak smát při představě, jak se mu protáhne ksicht a protočej panenky, až bude číst :
Filosofická úvaha IV
Šukal bych a nemám s kým
jsem sám a se mnou jenom stín
a nikdo jinej tu není
jsem na cestě do zapomnění
šukal bych ach pane, paní
od půlnoci do svítání
ale ptám se sebe proč vlastně
bůh tak dlouho čeká
než zhasne
…
nebo třeba
Už jdou
doktor říkal
že určitě neumřu
ale já cejtim
že umřu docela jistě
vim to
sestry neříkaj nic
jen natřásaj polštáře a
sklání se nad mrtvolama
když je odváží temný chlapíci
s prošlapanejma střevícema
určitě jsou na mě připravený
musim bejt taky
slyšim jejich kroky
jdou sem
co mám dělat
dejchají na dveře
jak smečka hladovejch psů
bojím se
klika se zlomila
a pruh světla se blíží k posteli
co….
Občas jsem ale odvážel ze sálu nějakou pěknou holku a tak jsem vytáhnul básničku
Má milá rozmilá
neplakej
nemá to cenu
život už není jinakej
vetři si do vlasů henu
Tuhle jistotu jsem opravdu potřeboval. Byla to náplň.
Podobně jako když mě napadlo, že by tam stálo jenom
UMŘEŠ.
Jak pravdivé. Jak nelítostné.
Připadal jsem si jako básník terorista. Moje bomby byly slova, který jsem rozséval, kudy jsem prošel.
Konečně jsem si připadal jako umělec, jako někdo, kym stojí za to bejt. Ono taky jenom strkat vozejky sem a tam není moc povznášející džob. Všechni ti kreténi na vás koukaj skrz prsty, říkaj si, co jste za hovado, když nemůžete jít dělat nic jinýho, než převážet pacienty a mrtvoly. Vůbec nikoho z nich nenapadlo, že bych třeba přemejšlel o Proustovi, když jsem valil jejich vozejky na sonar…kurva, vždyť ty lidi ani většinou nevěděli, kdo to byl Dostojevský nebo možná měli hodně matnou představu zachmuřenýho Rusa opřenýho o vodku…Raskolnikova, sekeru a bomby na ně.
Rozhazoval jsem slova jako bomby a těšil jsem se, že jednoho dne to bouchne. Že o těch slovech začne někdo přemejšlet a vyběhne bosky ze špitálu a bude křičet Halelujah! Nebo aspoň přijede televize a natočí o tom pořad, něco jako VĚŘTE NEVĚŘTE. A třeba si někdo povšimne mý velikosti.
Ale spíš hovno.
Spíš ten přeskládanej papírek prostě našli, přečetli a spláchli do hajzlu. Vyhodili z okna, do plechovýho koše, mezi posmrkanej včerejšek a a prochrchlanej dnešek.
A když nazejtří dorazila návštěva s pomerančema v oranžový síťce, tak to dali k dobru jako bezvadnou story, smáli se tomu a pomerančová šťáva jim tekla po bradě.
Pokud teda dřív neumřeli, nezavolali mě s plechovym vozejkem, nezaklaplo se za nima plechový víko, nesmekly se podhuštěný kola po dlaždičkách a nezahučel výtah do podzemí. To jsem se zas mohl smát já.
Ale nesmál. Nebylo proč. To se stává.
UMŘEŠ.
UMŘU.
To je druhá sloka. Píšu jí pořád.
…