Reklama
 
Blog | Jiří Němčík

Balada o lidech ze Zelené země

Tisíce let jsme byli lidé bílých plání. Vysedávali jsme u děr v ledu a celé hodiny čekali nepohnutě na jeden nádech našeho tuleního bratra. Potom jsme vrhli harpunu, popřáli jeho duši tu nejlepší cestu do lepšího světa, snědli jeho ledviny a maso společně s našimi sousedy, s našimi ženami a s našimi psy.

Tisíce let jsme oslavovali úspěšný
lov hostinou. Dík tulením bratrům na cestě do lepšího světa
jsme přežili i ty největší zimy a žádnému lovci, kterému se
zrovna nedařilo, nebyla odmítnuta pomoc.

Tisíc let jsme s ostěpy s hroty z
mrožích klů lovili naše velké bílé bratry – Nanuky. Cestou
pravého muže jsme kráčeli ve stopách našich saní, zatímco po
obloze se přelévalo Velké světlo a přicházely velké tmy. Byli
jsme po desítky nocí jen my, naši psi a praskající masy ledu.
Někdy poznáš propast pod tvýma nohama, až když se po ní
projdeš.

Reklama

A tak nějak přišel bílý muž. Měl
víc ohně a víc železa, než kdy kdo viděl. Připlouval v dračích
lodích a vyskakoval z nich plný vzteku a s dlouhými, zrzavými vlasy pod lesklou přilbou. Pozorovali jsme ho nejdřív
pobaveně, protože neuměl v naší zemi žít. Vyměnili jsme s ním
naše nejteplejší oděvy za jeho železo, ale stejně mu byla
pořád zima, zatímco pro nás s jeho železem nikdy dřív nebylo snazší ulovit Nanuka.

Pozorovali jsme zrzavé lidi s modrýma
očima, jak se pokoušejí v této zemi žít a sledovali jejich
lodě, jak odlouvají na západ a východ, aby se už nevrátily,
zatímco ti, co zůstali, postupně umírali, protože jejich zrnu se
v naší zemi nedařilo. Sledovali jsme jejich pád jako něco, co
muselo přijít, protože se v téhle zemi nevyznali a nerozuměli
jí. Odcházeli jeden po druhém a my jsme jim přáli co nejlepší
cestu do lepšího světa.

Zbyla po nich pověst o zrození bílého
muže z potomků ženy a psa. Zbyla po nich pověst člověka –
zvířete, kterému byl dán vyrábět zbraně a mocné nástroje,
ale odepřen dar rozumět druhým a sobě samému.

To ale bylo předtím, než přišel
bílý muž podruhé. A pro tentokrát připlouval ve větších
lodích, s větším ohněm a kouřem, s větším hlukem, který
vyplašil tuleně od jejich děr a zahnal Nanuka samotáře dál do vichrů
bílých plání.

Tento bílý muž se nehodlal vzdát
tak snadno. Vyptal se na cestu do nejzazších oblastí, kam žádný
Člověk nikdy nevkročil. Hledal tam nějaký bod, střed světa.
Bláznivě po něm toužil. Naši mužové jej na té cestě
doprovázeli, ne že by toužili hledat ho také, ale
proto, že se obávali o jeho život. Bez naší pomoci by se nikdy
nevrátil a on si toho byl vědom. A když nebyl, tak se nevrátil.
Hlubokou propast nepoznal, ani když po ní kráčel.

Již mnoho generací žijeme s tímto
bílým mužem. Stále nám přináší nová překvapení a my
nestačíme žasnout. Kovoví ptáci na obloze, saně bez psů,
ohnivá voda, co dává zapomnění a odebírá smích.

Velké, bílé masy teď ustupují na sever.
Vzdalují se od nás. Už nikdy na nich nebudeme muset a umět žít.
Všechno, co potřebujeme, nám přinesou kovoví ptáci a dovezou
čluny bílých mužů. Těch co nyní tvrdí, že odcházející
bílé masy po sobě zanechaly ohromné bohatství. Copak je zde
něco, čemu je třeba se divit?

Nebuďme smutní Lidé. Naši psi stále leží před našimi domovy a netrpělivě tlučou
ocasy do země. Jednoho dne je zapřáhneme do saní a znovu vyjedeme na lov.

Tam do lepšího světa.

 

 

Věnováno opravdovým lidem