Reklama
 
Blog | Jiří Němčík

Žít jako bohém

Žít jako bohém není jednoduchý. Dobře se to možná vyjímá v knížce. Umělci v hladovění.

 

První díl zde:

http://nemcik.blog.respekt.ihned.cz/c1-50643360-vysoko-nad-vltavou-nizko-pod-nebem-i

pokračování:

Reklama

Je to takový romantický, každej si představí bílou, rachitickou postavu máchovsko-kafkovskýho typu, jak na ošumělym kavalci s jednou rukou padající z kanape a druhou mířící do stropu, kde jsou fleky od protékající střechy, spřádá básně a břicho mu kručí hlady. Pomalu se transformuje v hmyz, kterej nepotřebuje jíst a nepotřebuje lásku, jenom minimální společenský uznání.

To jsou představy.

Jenže.

Když vám břich kručí hlady, dokážete napsat akorát tak oslavnou báseň na matjesy s cibulí a přilehlou skývu chleba.

Když je vám zima, myslíte na žlutý vokna naproti, kde v přetopenejch bytech před bílomodře poblinkávající televizí usedá rodina s obloženym tácem chlebíčků, vypínaj mozky před oblíbenou detektivní sérií a minimálně dvě hodiny se na sebe nepodívaj.

Jestli se na sebe dívaj nebo ne je vám vlastně u prdele.

Myslíte na rozžhavený žebrovaný topení.

Na plechovej tác s chlebíčkama. Šunka, vajíčko, bramborovej salát. Vole táto, šunka byla v akci, je toho v ledničce ještě tuna, dej si a nežinýruj se.

A bohém čumí z okna a na střechy usedaj holubi, ty okřídlený městský krysy, co roznášejí nemoce a serou na vás i vaše hrdiny vytesaný do kamene.

Je to sranda, napadne básníka.

Krmíme je a oni na nás serou.

Celoročně na nás serou.

V některejch státech je zakázaný je krmit.

V některejch státech je zakázaný dát almužnu žebrákovi.

V některejch státech je to ještě horší, než tady.

Tady na Smíchově, léta Páně 2002, vysoko nad Vltavou, nízko nad nebem.

V kapse u košile sem měl ve zmačkaný krabičce poslední cigáro, tak jsem šel na chodbu, obsadil rozklíženou stoličku svítivejch barev (liška Anna ji nedávno tak natřela takovou blankytně modrou barvou z výprodeje, prej jí připomínala moje oči)a zapálil si.

Vedle mě kapal kohoutek, kapky třískaly do otlučenýho plechu a kručel mi žaludek.

Vzpomněl jsem si, že Pepa si přivez od rodičů celý plato s domácíma vajíčkama. Celý plato.

To je někdy víc, než Platon.

Trapná poezie.

Trapnej život.

Meditoval jsem nad Pepovo protáhlym dětskym ksichtem olemovanym dlouhejma splývajícíma vlasama, jak se bude tvářit, až přijde večer domů, vytáhne to svý plato, nakrájí si cibulku, co si taky přivez z domova a pak zjistí, že mu dvě vajíčka chybí.

-Kdo mi sežral vajíčka! – Vběhne do místnosti s obrovskym zubatym nožem na krájení chleba a jeho zjevu budou vévodit trenky s červenejma slonama, který dostal od maminky k vánocum.

Přiznejte se!

-No já no….ti je vole koupim zas, zejtra jdu nakoupit.

-Takový nekoupíš! To jsou domácí vajíčka!

-Tak ti koupim tři no…

-Čtyři…nejmíň! – namíří na mě nůž a odejde si zamíchat cibulku, aby se mu nepřipálila.

 

Vojta se na svý matraci, kde zrovna studuje biologii, nadzvedne a povídá.

-Tys mu sněd vajíčka?

-No jo.

-To sis dovolil hodně.

-Von to přežije.

 

Smějeme se.

Koupim mu pozejtří jeho 4 vajíčka a budem zas kamarádi. On bude hrát na kytaru a já psát básně. Vojta bude předčítat Kvílení a všichni dohromady se pak půjdem ožrat.

Takhle nějak to bude.

Jo.

A příští tejden si bude dávat to plato do pokoje a pokoj si zamykat.

Cigaretu jsem už pak vykouřil rychle.

Věděl jsem, kde je plato vajec, věděl jsem, kde je olej.

 

Žít jako bohém znamená předevšim neumřít hlady.

 

1.

Recept na levnej bohémskej žvanec.

Kup starej chleba ve výprodeji. Čekuj, jestli není plesnivej. Když je, okrájej to.

Vem jedno vejce.

To roztřískni do hlubokýho talíře a posyp solí, stříkni na to sojovku.

Rozkvedlej to vidličkou. Přilej trochu mlíka nebo vody.

Vobal v tom starej chleba.

Usmaž to na pánvi.

Sežer tři krajíce s cibulí a česnekem kvůli vitamínum a taky aby sis v MHD vydobyl respekt ze strany maloměśtáků.

Zapij to zvětralym pivem.

Na chvíli si jdi lehnout a dívej se z okna na holuby, jak v poryvech větru dosedaj na okapy.

Pak napiš dvě až tři básně.

A pak se jdi ožrat.

Opakuj tak dlouho, než tě to přestane bavit a začneš přemýšlet o normální práci a hypotéce.

Jakmile se to stane, hoď si mašli.

Nebo se smiř s tim, že jsi zařazenej.

Odstěhuj se do lepší čtvrti.

Kupuj si dražší víno a začni si stříhat vlasy podle toho, co vidíš v časopisech.

Začni jíst croissanty, sýrový, máslový, masový.

Sem tam se nech vidět s plastovym kelímkem ze Starbucks.

Č T I   K A F K U na pobřeží.

A.

Pak už to půjde samo.

Jo a musíš, každopádně musíš, přestat psát poezii chlape a zapomenout na to, že jednoho dne umřeš.

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama