Reklama
 
Blog | Jiří Němčík

Žít beze strachu

Ve škole se pořád šikanovalo.

Ten mlátil toho a ten zas jinýho. Děti nejsou žádný andílci z reklamy, ale někdy pěkný svině.

Třeba jako tenkrát, když sem šel po chodbě z hajzlu, zase naboso, protože sem zapomněl doma přezuvky nebo mi je někdo ukrad a vidim, že páťák z céčka si podává zrzka od nás ze třídy. Zrzek stojí u zdi a brečí, o hlavu menší, malinkej, zrzavej, ubohej.

A Šoule, jak se páťák jmenoval, do něj strká, co ty blbečku, brečíš, zrzavá palice, máš strach, máš strach?

Zastavil jsem se, a řek sem mu:

Reklama

Šoule smrdí tě koule.

Slam poetry v akci.

Ten kluk byl školní rváč a skoro všichni se ho báli, ale já to nemohl tak nechat.

Měl jsem v sobě Oldu Šetrhanda, měl jsem v sobě Vinnetůa, měl jsem v sobě Hochy od Bobří řeky, měl jsem v sobě touhu po spravedlnosti, odpor k trápení slabších, nemůže se ti nic stát, když za tebou stojí vyrovnaná řada tvejch hrdinů a dívá se ti na zátylek a sleduje, jak se zachováš.

 

Nemůže se mi nic stát, říkal sem si, když vykročil proti mně.

Vinnetou je se mnou.

Olda je se mnou.

Z každý strany jeden.

Dostaneš na kokos Šoule.

 

Bylo to na školní chodbě.

Kolem plavaly obličeje spolužáků, který žasly nad mou odvahou.

Bylo jich dvacet, třicet a ten rváč byl sám a měl s sebou jednoho, dva poskoky.

Byl možná silnější, než já, ale jako kdyby na tom záleželo.

Nebál jsem se.

Blížil se ke mě.

Stál jsem na svym místě.

Nepohnu se ani o píď.

Budu tam stát.

Cos to říkal?

– Vzal mě jednou rukou pod krkem a tlačil dozadu. Zapřel jsem se nohou a řek sem mu, ať nechá toho zrzouna bejt.

Co je ti do toho smrade?

– Všechno. Nech ho bejt.

Plovoucí obličeje kolem to všechno vyděšeně sledovaly.

Jeho oči zaregistrovaly pohyb učitelů v odlehlejch chodbách naším směrem. Měl na to čuch. Pustil mě se slovy.

– To si vyřídíme příště.

Otočil se a odešel.

Do třídy jsem přišel jako hrdina. Najednou jsem byl kamarád všech.

Zrzoun za mnou přišel a chtěl mi dát svojí svačinu.

Plácání po ramenou, Lenka mi řekla, že jsem byl dobrej.

Z nervozity jsem začal okusovat gumu na rýsovací tužce.

Naštěstí brzo zazvonilo, na chodbě zaklapaly podpatky naší třídní a s nima se dostavila hodina ruského jazyka.

Zdrastvujtě tavarišč učitělnica.

Byl sem dutej a dostal za čtyři mínus ze slovíček.

Vytasila mě jako prvního, dostal jsem za 4 minus a někdo se zasmál.

Hrdina krvácí.

Veřejně.

Vždycky se někdo směje. Jako vůl to posloucháš a říkáš si, třeba má pravdu ten smích. Třeba má pravdu ten, co se vysmívá, ten kašpárek na špagátech.

Jediná opora je zamračenej Masaryk na koni.

Žižka s palcátem vetknutym do hlavy křižáka, co znásilňoval děvečku z hořícího mlýna.

Básníci, který říkaj, dobro je TOHLE, a musíš za tím stát, jako socha. A NEUHNI.

A zrzouni byli v bezpečí, dokud ty sochy stály se mnou.

A celej svět je v bezpečí, v relativnim bezpečí, dokud tady s náma sou tyhle sochy.

 

Nemusim dodávat, že ten sráč si to se mnou nikdy nevyřídil.

 

Jediný, co je v životě fakt důležitý, je žít beze strachu.

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama