Reklama
 
Blog | Jiří Němčík

Zapomněníhodné rebelie jednoho slaměného vdovce

Odjela. A na zrcadle v předsíni mi nechala přilípnutej kus papíru se seznamem úkolů.

 

Kočky

Suchary

Reklama

Konzervy

Záchody

Pití!!

Nevěřila mi, že to všechno zvládnu bez psanejch pokynů.

Kytky ZALÍVAT DENNĚ.

 

Pokaždý když se na to podívam, popadne mě chuť to strhnout, ale neudělám to, protože to chci mít na očích, třeba bych na to fakt zapomněl. Ale třeba si to jen namlouvam, třeba to tam chci nechat, aby to tam bylo, až se vrátí a zeptá se: Dával jsi jim nažrat, napít, zalíval si kytky? A já můžu jen mlčky ukázat na kus papíru, jasně, vždyť jsem to měl celou dobu na očích, jak bych mohl kurva zapomenout miláčku…

 

Nad monitorem v obýváku seznam dalších úkolů.

 

Zaplatit složenky. Zaplatit povinný ručení. Zlikvidovat počítač. Zalívej kytky!! Zase ty kytky.

 

Sedim u počítače, prohlížim ranní tisk. Občas padne muj pohled na ten seznam. Vim, že bych měl kliknout na záložku s bankovnim účtem a udělat převod, ale neudělám to. Ještě ne. Nechám si to na poslední den, kdy přijede.

Co to je? Malá, soukromá vzpoura? Jsem takovej maňana. Dobře by mi bylo mezi Španělama. Dobře by mi bylo se Španělkou.

 

Přijde mi sms.

Nezapomeň umejt to nádobí! Miluju tě.

 

No jo nádobí. Je tam už tři dny a pořád ho přibejvá. Dno dřezu už je pokrytý šedym šlemem. Sítko ucpaný všelijakejma kouskama zeleniny, ovoce, brambor, těstovin. Bude to vyžadovat práci s gumovejma rukavicema.

 

Hledám ty rukavice. Kam je jenom dala? Musim postupovat logicky, já bych je dal do skříňky pod dřez. To dá rozum, jsou tam nejblíž. Ale nejsou tam. Tak nad dřez? Tam taky ne.

 

Mám jí napsat sms, aby mi napsala, kde jsou ty rukavice?

 

Ne budu zas za blba.

 

Umeju to bez nich.

 

Večer.

 

Jdu si zas sednout ke compu.

Na webu se dozvim, že pučí ekonomická krize, sem tam něco krachuje, do jinejch podniků je třeba nacpat miliarda, odkud asi všichni víme. Možná bych měl vybrat všechny prachy z banky a koupit za ně zlato, to bude mít hodnotu furt. Ale mám v bance hovno, tak na tři nájmy, takže vůbec nevim, proč o tom takhle přemejšlim. Ztráta času.

 

Celej byt je takovej prázdnej. Chodím po něm a vůbec nikdo na mě nemluví, jenom kočky běhaj z místnosti do místnosti a občas se zastaví v půlce skoku a hodí po mě pohledem, jako by chtěly zkontrolovat, jestli tady pořád jsem. A koukaj na mě, dokud já na ně koukam, pak odvrátim hlavu a ony dokončí skok na imaginární myš nebo skočí jedna druhý do cesty a totálně ji překvapí, aby ta druhá jí to mohla za pár minut oplatit a když toho maj dost tak si lehnou a lížou si kožichy a natáčej hlavu jako periskop. Kočky se maj.

Celej byt je prázdnej a tichej, když tu nejsi. Nejsou tu žádný slova, jen ty, co se mi líhnou v mozku, přemýšlim o harmonii, o akordech, jak hmota ovlivňuje ducha, že hudba je vlastně duch a co jinýho jsou vlastně slova, než pokus hmoty o zachycení ducha…připadá mi, že to nejsou myšlenky nijak objevný a možná i hodně zmatený, ale tady v tom tichu je nějak víc cítit závažnost jakýhokoli objevu, kterej udělám.

 

Ano. Jenom v úplném tichu se člověk může vážně zaobírat duševní prací. Líně se zhoupnu v koženkovym křesle s opěrkama. Nad monitorem je nástěnka a z ní na mě svítí úkoly.

KYTKY,

vynášet koš,

pojistit se do Indie.

Zařídit………

 

Možná bych si měl ubalit cigáro nebo dojít do večerky pro lahev vína.

 

Ty kytky zas dopadnou. Určitě čekaj, až přijedeš a zachráníš je. Listy se jim drobně chvějou, když se na ně podívam. Veliký, zelený listy, který čekají na zarachocení klíče v zámku. Vstanu a půjdu tě přivítat. To zas bude slov. Umyl si to nádobí? Půjdeme do kina? Je nějakej koncert, budou tam mý kamarádky, chci tam jít, půjdeš se mnou? Já chci. Já ne. Proč ne, ty bys jen seděl doma u toho svýho počítače a dělal, že píšeš.

 

A tak tu sedim u počítače a dělám, že píšu.

 

A víš co? Je mi moc dobře. Protáhnu to do tří do rána. Venku za sklem se měsíc obezřetně přesouvá a nic mě neruší.

 

Zajímalo by mě, kdy nám kdo úspěšně nakecal, že opravdu nutně potřebujeme ženy.

 

Jdi do kláštera Ofélie…nebo tak nějak.

 

 

Věnováno všem skvělým ženám, které jsou tak hodné a starají se o nás. Vážně.

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama