Reklama
 
Blog | Jiří Němčík

Z deníku obsluhovače výměšných mís

 Nevim, jak je to dneska, ale tehdy byl tenhle starobinec takový plesnivý hnízdo obepnutý tlustejma zdma, který pamatovaly císaře pána, nevim kterýho, ale řek bych, že asi tak pradědka toho, co na něj sraly mouchy.

 

 

Když jsem tam byl novej, nevycházel jsem z úžasu, že ty dědci a babky okamžitě nevyskáčou z voken a nespáchaj sebevraždu doplazením se do nejbližší vozovky, která ovšem nebyla vod voken moc daleko, protože budova byla položená vedle výpadovky na Prágl.

Reklama

 

A zatim tam jen posedávali a polehávali na postelích a čekali až jim přinesou další nechutnou šlichtu a těšili se na konec měsíce, až se dostaví ty zrmdi, co jim říkaj příbuzný, aby si vybrali svuj pravidelnej bakšiš z jejich důchodů a za to jim na umakartový stolky položej pomeranče a rozteklý banány, co po nich zbydou jen skvrny. Plíseň v orezlejch koších.

 

Kurva, řeknu vám, bylo to vlastně dost depresivní, ale jelikož sem byl mladej a docela chlastal, připadalo mi to zábavný. Sem tam někdo umřel, tak jsme ho umyli a černý vrány ho odvezli. Po celym domě bylo chvíli ticho, než byl čas večeře a zas tloukly hliníkový lžíce do keramickejch talířů. Život pokračoval jako každý peklo.

 

Prostě takovej nižší level pekla. Nějakej osmdesátej vokruh. Mezi televizí Znova a Príma a Juchů.

 

No a do tohohle pekla se donesla zpráva, že papaláši z radnice chtějí udělat exkurzi, jak se žije našim seniorům.

 

Všichni tušili průser. Ředitelka dostala krámy, i když jí bylo asi šedesát a furt lítala kolem sester a uklízeček a všechno se muselo pucovat a já zůstával přesčas a drhnul jsem pelestě a nohy od postelí a oblezl jsem všechny lustry a vysypal z nich mrtvý mouchy.

 

Připadalo mi, že je je to úplně zbytečný, že peklo se prostě nedá napulírovat jako nějaká zasraná potěmkinova vesnice, ale kdo to s nima měl vydržet. Byl jsem tam na civilce, takže jsem to bral jako službu vlasti a taky trochu jako zkoušku charakteru. Když se nezbláznim a neuteču, vydržim už v životě všechno. I ty největší svině. Chodit k volbám. Civět na oteklý tváře politiků. Sledovat křivárny šéfů. Smát se podrazákům. A tak podobně.

Nechte se protáhnout peklem, pak vám budou i dopolední vysílání veřejnoprávní televize připadat jako ráj. Zasloužený dementí ráj. Paradajs…

 

Pak přišel ten den a do starobince vtáhla celá ta radniční suita. Starosta se nedostavil, prý má slabý žaludek a neměl by na to. Tak přišla místostarostka a pár dalších.

 

Sledoval jsem to z povzdálí, kdyby nastal nějakej nepředvídanej případ a někdo se rozhodl mluvit pravdu, abych ho udusil polštářem. Tak zněly pokyny.

 

Ale nikdo se pravdu mluvit neodhodlal.

 

Sestřičky se mnou zacházejí dobře.

 

A nejhodnější je ten mládenec s culíkem, co je tu na vojně.

 

Fakt mluvili vo mě.

 

Asi jsem jim ty postele vypulíroval dobře.

 

Místostarostka měla slzy v očích, když odcházela. Vypadala, že ji to vzalo. Že to na ni padlo. Že něco pochopila.

 

– Udělám všechno pro to, abych jejich situaci zlepšila. Prosadím nový Domov Důchodců. Lepší, vzdušnější, sladší, nebeštějští. Pracovat tam budou andělé a nebude se tam umírat.

 

Chachacha.

 

Ředitelka prděla blahem. Obdržela pochvalu, že za stávajících podmínek dělá, co se dá. Už se viděla v novym DD s novym personálem. Všichni dostanou přidáno.

 

Pak místostarostka odjela i se svojí suitou ve služebních vozech. Zbylo po nich jen stopový množství nezvykle drahejch parfémů, co sem nepatřily, ale brzo byly zamordovaný molekulama obvyklejch smradů staroby a desinfekce.

 

Všichni si oddechli a mohli si jít v klidu vyměnit posraný spodky.

 

Druhej den se to řešilo u ranní kávy.

 

Sestra 1 zvedla cigaretu a řekla:

– Já myslim, že se nic nezmění.

Sestra 2 to odkývala a zapálila si.

Pak obě dohromady odfukovaly kouř nahoru ke klenutýmu stropu, co byl kdysi stropem kaple, ale teď tu byla kuřárna a kafárna pro sestry.

Seděl jsem tam s nima, takže jsem vytáhl taky cigáro a neřekl jsem nic.

Z kaplí se stávají kuřárny a naopak to neni nikdy.

A žádný lidi, co přijížděj do pekla služebníma octávkama na tom nikdy nic nezmění.

 

 

 

 

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama