Reklama
 
Blog | Jiří Němčík

Velmi osobní vyznání o básních ukrytých v pousmání

Nedávno mi bylo třiatřicet a nic se nestalo. Co by se taky mělo stát. Jenom mi před barákem někdo nabořil auto a ujel. Byl jsem to s kamarádama oslavit. Ty třiatřicátiny. Smáli se, chachacha, jsou velikonoce a tobě je 33. Chachachichichocho jak symbolické…brali jsme do ruky bowlingový koule a metali je po kuželkách. Kuželky padaly, jako by se jim to líbilo. Nádhera. Byly velikonoce a kuželky se kácely jako lidi. Venku sněžilo v ostrých úhlech.... Příchod básně.

Člověk by si neměl dávat nějaký termíny. Vzpomínam si, jak
jsem si říkal před 15ti lety. Až mi 33, budu uznávaný spisovatel. A do tý doby
budu nadějný mladý básník. Psal jsem do noci v oblacích kouře u žlutý
lampičky a za sklem hořely stovky oken, kde seděli ostatní. Možná taky sami.
Píšu báseň i pro ně. Řeknu slovo a přijde další. Zapíšu je všechny, když budu
mít štěstí. Úvod básně.


Pokaždý když jsem skončil s psaním, měl jsem chuť vpadnout
mezi lidi, do kruhu shromážděnýho kolem ohně a vykřiknout, že to mám. Zamávat
s tím před nosem náčelníkovi. Pak by se začalo bubnovat. Jednoduchá
technologie. Jednoduchá radost. Báseň.


Třiatřicet a nic. Sedím zas do noci a místo do psacího
stroje mlátim do PC. Možná bych si to měl nějak rozkouskovat. Udělat si malý
cíle. Tenhle tejden napíšu povídku. Bude o malym chlapci, co nechce vyrůst. To
už někdo napsal. Počkat. Tak o velkym chlapci, co chce vyrůst…to nikoho nenapadlo.
To já když byl malej, tak jsem na to myslel pořád. Bejt velkej a svobodnej. Mít
rozepnutou bílou košili. Až budu podkasávat v ráhnoví pod Jižním křížem,
tak se budu smát. Kouknu se ven z okna. Už tam nejsou paneláky. Pluje tam
loď s třema stěžněma. Plná rozesmátých mladíků. Valí se na ní parník.
Plnej podmračenejch staříků. Ende. Konec básně.

Reklama


Příští týden napíšu o smutné lani. To zabere. Laň se
podívala na střelce, tomu se naplnilo srdce smutkem a zbělely mu vlasy. Oba dva
se ve vteřině do sebe zamilovali, ale zbývalo jim strašně málo života. Srdce
tepe, jen když chcete. A oni už nechtěli. Chtěli zůstat na tomhle malém
palouku. S posledním paprskem se zachvějou jejich víčka a otevřou se brány.
Všechno ptactvo a všechen hmyz zmlkne jak před výbuchem. Začátek básně.


Takže možná by si člověk měl dávat malý termíny. Malý
termíny naplněný malejma věcma. Dojít do sámošky, vyměnit žárovku, umejt vanu. Vykašlat
se na velký romány. Psát malý povídky. Přečíst si tu a tu knihu. Tuhle jednou,
tuhle dvakrát. Prostředek básně.


Jenže. Už mi není dvacet. Nečekám, že otevřu knížku a vyskočí
na mě ten správnej guru. Teda vlastně čekám.Až nebudu čekat, bude to se mnou
hodně zlý. Pointa básně.


Ale možná, že na mě vyskočí, až si budu kupovat ve večerce
australskej Merlot. Kdožpak ví. Hořkost básně.


Když už ti ani chlast nestačí

a ženský se ani neusmějou

bude stačit když si sedneš do trávy

čelem k zapadajícímu slunci

musíš se smířit s tím

že je tisíce možností

jak ten život prožít

a všechny jsou špatně

anebo všechny dobře

to podle toho

jakej jsi

vlastně ty sám

to podle tebe řídí se svět

 

Moudrost básně

 

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama