Reklama
 
Blog | Jiří Němčík

V umírání I.

Prvně jsem člověka viděl umírat. Byl jsem mladej a tý ženský bylo přes osmdesát. Byl to hukot, sestřičky kolem ní běhaly, vrchní sestra vykřikovala rozkazy, další dvě sestry kolem ní je plnily a jiný vyváděly zbylý, neumírající obyvatele z místnosti. Byl to důchoďák a já byl na civilní službě. Fuck of army.

Měl jsem zrovna kocovinu, protože
den předtím jsem byl na Psích vojácích a
ze samý radosti, že slyšim Topola a to jeho magický piano se žiletkama, jsem se trochu ožral.

Pak jsem přišel do práce,
stihly se vystřídat směny, sestry vypily svý ranní
kafíčka a bum, tahle mela. Motala se mi hlava, ale
všechno jsem jasně cítil přes obnaženou tepající
žílu v hlavě.

Jen jsem tam stál uprostřed
místnosti, dokud mi sestra Jana nevrazila jednoho důchodce do
náruče, abych ho odved. Byl chudák celej rozklepanej z
toho, co se děje. Smrtka si přišla pro jednoho z nich. Bylo to jak
když do stáda ovcí vlítne vlk. Vlk co neroztrhá
celý stádo. Jen sežere tu a tam jednu ovci…Odvedl
jsem ho vedle do místnosti, kde na postelích mlčky
posedávali a polehávali další starý
lidi. Nikdo ani necek a všichni se dívali do země nebo do
stropu. To je teda večírek…vrátil jsem se zpátky…

Bylo to ale rychlý, už jsem
viděl jen sliny tekoucí z úst, nějaký to
trhání starýho unavenýho těla, sípot
a chrchlání, co se pomalu vytrácelo. Pak nejednou
ticho, klid. Duch odešel. Ústa zůstaly otevřený, jak
tamvocaď vyletěl…byl jsem úplně ztuhlej, fascinovanej tim,
co vidim. Smrt člověka. Tohle je vono? Takhle to vypadá? To
je všechno? Sestry se pokoušely o nepřímou masáž
sdrce, ale bylo to marný. Tohle už byl list, co se nedal
obrátit zpátky…

Reklama

A pak mě poslali starat se o
ostatní obyvatele, odvést je do jinejch pokojů, tenhle
byl rezervovanej pro mrtvou, dokud nepřijedou „havrani“ . Staral
jsem se o ty živý, přinesl jim čaj, sušenky, jak kdo chtěl…

Nosil jsem ty konvice a hrnečky a
přemýšlel jsem o tom, co jsem viděl a proč pro mě to
pokračuje a pro ni ne. A v čem je rozdíl, umřít teď
a umřít za sto let. Když všechno to proletí, jak
mávnutí proutku. Přesně jak mi jeden z nich říkal
nebo jak jich to říkalo víc : Ani se nenaděješ a už
je konec. Úplnej konec. Konec.

„ Havrani „ přijeli. Jednoho z
nich jsem znal z hospody. Stará mánička, za komančů
seděl, protože zpíval někde vožralej Plastiky nebo co.
Byli samá sranda : Tak kde To máte? kafe by nebylo
sestři? …a kafe bylo, dali si kafe, pak tělo naložili a odjeli s
nim…

My jsme tam zůstali, některý
sestry uklízely místnost, další vyháněly
polekaný důchodce, protože byl čas oběda, ale nikomu se
nechtělo moc jíst. Nač jíst, nač se česat, nač
kouřit cigaretu na zápraží, když venku slunce tak
mocně pere, uvnitř je chládek a puštěná televize
někde uvnitř toho velkýho domu pouští ven další
seriál…

Ten den jsem se prvně
potkal se smrtí. Nebylo to v zákopech, jako se to stalo
tobě Hemingwayi, nebylo to na frontě, nebyl to kamarád, kdo
mi umíral v náručí. Byla to ženská, co
si nepamatuju její jméno. Nic pro mě neznamenala.
Někdo, koho bude oplakávat někdo jinej anebo taky nikdo. A přece
mi něco dala. Ten pocit, že jsem viděl něco podstatnýho,
čemu se z neznámejch důvodů spousta lidí vyhýbá.
A bylo to jako bych se nohou na hloubce dotknul kamenitýho dna.

Ten červencovej den jsem postával
na tom vybetonovanym plácku, kouřil cigaretu a poslouchal
zvonění příborů uvnitř. Větve starý třešně
vedle kůlny nabíraly po větru. Než mě zavolali, abych
pomoh odnášet nádobí od těch, co nemohli vstát
z postele a dojít do jídelny, tak jsem tam promyslel
spoustu věcí. Jak nedopustim, abych promeškal nějakej
okamžik. A co všechno stihnu…kam dojdu

Ta cigareta byla Gitanes. Byla silná
a moje tepna pořád tepala. A tepá.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama