Reklama
 
Blog | Jiří Němčík

Útěk do divočiny?

Stan do batohu, nohy do pohorek, cvaknu lístek v metru, skloněný hlavy pátraj v dennim tisku, jako by tam někde měl bejt ukrytej smysl života, nastupujte, vystupujte, dveře se zavírají, vlak se rozjíždí. Jede pryč do lesů. Nikdo neutíká, jenom se vrací.

 

Jak se za sklem kupé kácej telegrafní sloupy a křižujou pole
v různejch úhlech, přemýšlim o tom, proč vždycky tam rád zmizim.

 

Reklama

Asi to bude tim hlukem. Když v zatáčkách tramvaje
brousí kovy až jiskry lítaj. Když vzteklý obličeje mlátěj do volantů na Jižní
spojce a mačkaj trumpety, co to dá.

 

Taky to bude tim smradem, co na městě leží jak
deka. Zdá se, že už ho nikdo ani nevnímá. Prostě si ráno na kole zachrchlam, odplivnu
a jedu dál kolem šnůry aut, co je zrovna zaražená vo nějakýho blbce vpředu,
kterej nedal přednost a zezadu se cpou další a tvoří se kolony a všichni
spalujou a koukaj na hodinky a určitě zas nebudou včas tam, kde chtěli bejt. Nikdo, nikdy, nikde.

 

Přemýšlim o stromech, co potkám a jak jsem posledně ležel ve stanu uprostřed temnejch hvozdů a poslouchal jak se vysoko nade mnou koruny buků válí po noční obloze
a zametají hvězdy do cárů mračen v přestávkách mezi jednotlivejma
přeháňkama, co bubnujou do plachty stanu.

A malý břízy poházený kolem paseky, který vládli ty
obrovský buky, ševelili něco vo těch dvou ve stanu, protože ještě nikdy
nezažili tyhle dvojnoháky, že by zůstávali v lese přes noc. Divili
jsme se všichni, co jim ty buky vo nás všech povídali…pak sen.

Žlutý lány mi jdou naproti, ale je to jenom předehra. Osamělý
vlčí máky do nich linkujou červenou osnovu, ale to je všechno pořád jenom předehra.
Navalí se na tebe stáda stromů a budou nad tebou proplejtat prsty, větve, pod
tebou kořeny. Budou dýchat jako ty. A ty budeš civět jak hovado boží, že jsi
konečně tady. No jo. Za chvíli tam budem. Jenom klid.

 

Tam co mě to vyplivne moc lidí nebude. Čundr nation není velkej. Většinou potkáš jen spořádaný
turisty s batůžkama, který večer zmizej v privátech, protože jim někdo
nakecal, že čerstvě povlečená postel je lepší, než vůně jehličí a mravenec
v ponožce. Protože jim někdo nakecal, že v lese se nesmí tábořit,
nesmí se tam spát, nesmí se tam zůstávat přes noc. Je to nebezpečný, je to
divný. Smí se jen přes den procházet po vyznačených stezkách. Všechno ostatní je podezřelý a mělo by se to nahlásit. A tak potkáváš milovníky přírody, který jsou milovníkama jen tak napůl,
protože si chtěj jednou nosní dírkou fouknout horskýho a lesního vzduchu a
druhou nechat pěkně v suchu, teple, pěkně přikrčenej někde v závětří
panelovejch srubů.

A tak potkáváš lidi, co si myslí, že by tvoje ponocování pod hvězdama nemělo zůstat nepotrestaný. Tohle nejni žádná Aljaška a my si svoje zelený zbytky budem chránit před lidma, který by je chtěli ničit spanim na mechu.

Přitom skočit si do potoka vystlanýho omletejma šutrama je
lepší než sprcha. Má to v sobě víc života, než finská sauna a vonný
olejíčky do koupele dohromady.

Přitom najít k večeru místo ke spaní, který je ukrytý
před větrem a před lidskym pohledem a nalejt vodu do kotlíku a dát vařit čaj
z listů lesních malin a jahod je lepší než Puerh a Jemča a Pickwick a
finská vodka dohromady.

 

Taky potkáváš lidi uprostřed lesů nebo někde
na hřebenech a jeden druhýmu se vyhýbá pohledem. No jo, každej je naučenej z václáváků, že ten druhej je nebezpečnej. CIZÍ. Podezřelej. Vždycky se snažim udržet oční kontakt, usmát se a říct AHOJ
nebo DOBRÝ DEN. Některý jsou překvapený, některý hoodně překvapený, některý
zděšený a jenom hlesnou DOBRÝ DEN nebo AHOJ. Je to divný, je to sranda. A
člověk má taky radost, když už občas potká někoho, kdo se taky usměje a řekne
AHOJ nebo DOBRÝ DEN. No a některý se pořád tvářej tak, že maj na špičce boty
ukrutně zajímavej útvar a nesmí ho přestat pozorovat.

A tak potkáváš lidi a říkáš si, že by bylo lepší nikoho celý dny nepotkávat.

 

Tak na tohle všechno myslim. A taky na to, že se mi určitě
uleví, akorát že nevim proč a kvůli čemu a jestli je vůbec dobře, že se mi
ulevuje, protože to vlastně znamená, že žiju v tenzi a já nechci žádnou
blbou tenzi. A čeho že tu tenzi můžu mít, jestli z práce nebo vřeštění
tramvají nebo chcrchlání 4taktních a netaktních mercedesů a fabií a čeho všeho
že, jestli z těch složenek, co sem nechal válet se u compu, jestli
z daňovýho přiznání, z kontrolorů jízdenek, jestli ze zdražování
ropy, cigaret a mlíka a chleba. No já fakt nevim.

 

Jedno je mi jasný, až se budu vracet, tak se mi zas přitíží.
To mi teda vysvětlete, proč tam vlastně nezůstanu někde schovanej jak hříbek.
To mi teda vysvětlete, jestli by mě tam ty složenky od compu dohonily…

 

 

 

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama