Reklama
 
Blog | Jiří Němčík

Úprk z chatové kolonie aneb příběh s mravním naučením

Občas se přihodí, že vám chce někdo něco dát. Zadarmo. Je to divný. Přemejšlejte o tom, než to vezmete. Vzpomeňte si na Trojský občany, co si přitáhli do města toho velkýho koně. Historie nás učí, ale mýty nás učí líp.

 

Naši nám chtěj dát chatu, řekla takhle jednou k večeru A.

Chatu? Divim se.

Reklama

No jo. Je to někde v posázaví.

To zní dobře, tam je pěkně.

Je to taková barabizna.

Mně barabizny nevaděj.

Mně taky ne.

Ale chatu?

 

Zamyslel jsem se. Chataři. Takovej divnej národ. Měl bych se stát jedním z nich?

Tak jim řekni, že se tam pojedem podívat. Uděláme si takovej výlet na kole a omrknem to.

Tak jo. Bylo léto. Výlety jsou pěkná a zdravá věc.

 

Na kole to bylo asi šedesát kilometrů od Prahy. Počasí se vydařilo. Po cestě jsme si dali oběd, nějaký piva a koupili flašku vína na oslavu budoucí chatařský kariéry.

 

Našli jsme to celkem snadno podle hukotu travních sekaček. Byla totiž sobota. Čas přistřihnout trávníku křidýlka. Projížděli jsme rozlehlou chatovou osadou po štěrkový cestě udušený mezi živými ploty. Všude parkovaly auta s pražskou poznávačkou. Hlasy ukrytý za živými i neživými ploty se překřikovaly s kvílením sekaček. Taková pěkná a životná kakofonie. Když se k tomu přidali řvoucí ptáci a startující fichtl, přepadl mě dojem, že by to mohlo být velmi inspirativní prostředí. Kdybych byl ovšem post-postmoderní hudební skladatel. Nebo možná post-post-postmoderní. Připomínalo mi to továrnu pod širou oblohou. Akorát ty lidi za tu práci tady nedostávali zaplaceno.

 

Je to tady dost divný, co? říkam směrem k A, když jsme zastavili před tou naší chatou.

Normálka. Jsi ještě nebyl v takový chatový kolonii?

Vlastně ani moc ne…

Ale chata se mi líbila, taková patrová kostka pobitá nahoře eternitem a kolem dokola sololity a linoleem. Hodně zajímavá architektura. Připomnělo mi to film – Architekt odpadu. Fakt pěkný. Když jsem to porovnal s těma okolníma pokusama o solidní zděnou stavbu, vyšla z toho tahle skořápka vítězně. Opravdu se mi líbilo, že se stavitel moc nedržel pravidla pravého úhlu. Pravý úhly jsou totiž pro suchoprdy. Nebo pro strojaře. Nebo pro strojaře – suchoprdy.

 

Zaparkovali jsme kola a šli se projít. Potkali jsme nějaký lidi. Chlap v kšiltovce s nápisem Formula a v bílým, propocenym tílku táhnul konve s vodou. Ženská vedle něj tlačila kolečko naložený nějakym kompostem. Pozdravili jsme je. Pozdravili taky. V jejich pohledu bylo znepokojení. Nikdy jsme je tu neviděli. Vetřelci. Musím se přeptat Máni, jestli neví, kdo to je. Máňa ví všecko.

 

Obešli jsme osadu. Všude hučely sekačky nebo ječely cirkulárky.

Heleno, kam jsi dala to uhlí na to grilování?!!

Já nevim, asi, zeptej se Miloše.

Miloši, kam jsi dal to uhlí?!!

Já ho nenes!

A tak podobně.

 

Odpoledne pokročilo. Uvelebili jsme se před chatkou na trávníku.

Je to tady zajímavý. říkam A.

Opravdu chceme, aby nám tu chatu dali? podívala se na mě.

Řek bych, že to fakt neni pro nás.

To se mi ulevilo, řekla A.

No byl to jenom průzkum. Řekni jim, ať si tu chatu nechaj nebo jí prodaj.

Tak jo.

Chvíli jsme mlčeli.

Taky by jsme si ji mohli vzít a pak to prodat, ale to by byla pěkná sviňárna.

To jsem ráda, že jsi řek tu druhou větu.

Já taky.

Načnem to víno, ne?

Tak jsme ho tam vypili, zatímco sekačky dohasínaly a kolem zaplály ohně, zažehnuly grily a rozplácla se vůlkol vůně vepřovejch stejků.

Dali jsme si jabko a šli spát.

Druhej den jsme dojeli do Prahy, vrátili klíče od chaty a vymluvili se na to, že chceme svůj volnej čas tvářit volným potulováním se po lesích a horách. Nedovedeme si představit, že z nás budou chataři a ani si to nějak moc nechceme představovat.

Pochopili to a chatu nabídli sestřenici.

Za rok jí prodala a za stržený peníz si koupila s manželem fábii. Co zbylo, šlo na Egypt.

A všichni jsme se mohli dál spokojeně věnovat svým životům.

 

 

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama