Reklama
 
Blog | Jiří Němčík

Trochu opožděná vánoční bicyklonepovídka

V mym dětství hrály vánoce velkou roli. Jako děcko z rozvedený rodiny sem byl vůči nerozvedenym dětem ve velký výhodě, protože sem měl štědrý večery dva. To znamená, dvakrát rybí polévka, dvakrát smaženej kapr, dvakrát tatínek a dvakrát maminka. Já myslim, že to je skvělá matematika.

 

Pamatuju si jednou, jak sem po návratu z druhýho ježíška prohlásil: Táta má větší stromeček a víc chlebíčků.

Maminka si sedla na židli a chvilku usedavě plakala.

 

Reklama

V rozvedený rodině existujou nepsaný pravidla jak k ježíšku přistupovat. Většinou jsou založený na tom, kterej rodič koupí lepší dárek, aby trumfnul toho druhýho. Takže když první ježíšek přinesl dvoustěžňovou plachetnici, druhej přinesl slepovací model lodi Bismarck.

 

No trochu přehánim, občas se smluvili, když byly moje nároky moc velký a chtěl sem třeba kolo.

 

Za komančů bylo kolo velká věc. Člověk musel přespávat ve spacáku před krámem s bicykly, když chtěl ulovit slušnou „ukrajinu“. Ukrajina bylo kolo ze SSSR. Kolo, který byste nechtěli, protože je velký, tlustý, silný, jako medvěd. Musíte hodně šlapat, abyste někam dojeli. Ideálem byl Favorit. Kolo z ČSSR. Bylo lepší, protože bylo o 20 kilo lehčí. A bylo modrý jako barvy dálek. Kam by se s takovým kolem dalo zajet! Do Itálie, do NDR, do Maďarska třeba. K Balatonu za Langošema.

 

Jenže to bylo kolo pro vyvolený. Dostal jsem ukrajinu. Mělo to berany, ale na rámu nápis v azbuce a kamarádi se mi smáli, že na tom nikam nedojedu, protože je těžký jako traktor. Rám se pyšnil zlatou metalízou a převody se ovládaly kovovými lanky o tloušťce dvou palců. Prostě masivní kousek.

 

Trochu sem pod stromečkem brečel, že není Favorit, ale svět už je takovej, že nemůžete mít všechno, zvlášť když vaši nemaj konexe.

 

Nějak sem se ale naučil to kolo milovat. Sundal sem mu stříbrný blatníky (soudruzi za Volhou neměli vkus)a jezdil na něm i na sněhu a ledu. Naši pojali strach, že si zlámu hnáty (přesně tak to říkali)a kolo mi vydali až na jaře, když byla obleva a sněhy ustoupily zpět na Sibiř.

 

Sundal sem pak z něj i další věci. Dynamo, světla, odrazky. Kolu se ulevilo o pět kilo a dostalo závodní vzhled. Bylo mi dvanáct a měl jsem pocit, že kdybych chtěl, dojedu s ním až na kraj světa. Jenže tu bylo vždycky to ultimátum: Do večeře ať jsi zpět.

 

Tak jsem brousil s kamarády kolem města a hráli si na závody Míru. Většinou jsem ale brousil sám, protože kamarádi se vraceli domů dřív, dodělat si úkoly, vynést koš, plnit pionýrský sliby.

Mně to bylo jedno, když se odpojovali a vraceli se domů, dával jsem si ještě okruh kolem města a přijížděl domů po setmění.

Kolo jsem zavedl do sklepa, opřel ho tam o betonovou stěnu a loučil se s ním, jako s živym tvorem. Plnej díků za to, že ho mám a za jízdu, kterou mi poskytlo.

 

Jméno sem mu ale nikdy nedal, nebyl sem přece sentimentální holka.

 

Taky jsem se musel brzy naučit opravovat ho. Čím víc se s kolem jezdí, tím víc se píchá, padá řetěz, rezne řetěz, vysychají lanka, kola se prohybají do osmiček.

 

Postavil jsem si pak kolo před barákem naznak, přitáhnul si olejíček, klíče a dlaněma roztáčel kola a převody a poslouchal, kde to drhne a nedělá dobrotu. Otáčel jsem páčkami a pozoroval, kde se co pohne a kam, abych pochopil, jak se co hejbá a kam. A pak se přitáhne tenhle šroub a druhej povolí a občas nějakej vyletí a musí se zašroubovat a znovu se nasadí lanko do běhounu a kluk se směje, že na to přišel, bez manuálů, který v tý době nebyly obvyklý a bez servisů, který už vůbec nebyly v tý době obvyklý.

 

Byla to doba velkýho samoservisu. Kdo mohl, všechno si opravoval sám. Od řemení ve Škodě 120, který se dalo nahradit silonkama po střechu baráku. Mělo to něco do sebe. Zručnej amatér si stroj dokázal vyladit tak, že běhalo líp, než čerstvě porozenej tovární kousek.

 

Ale o tom sem taky nechtěl psát, abyste si nemysleli, že adoruju bolševika.

 

Začal sem psát o vánocích a pak kolu, protože to byl nejlepší vánoční dárek, jakej sem kdy dostal. Jenže důležitější, než dárek je vztah, kterej si k předmětu vyrobíte. Nesmí to bejt přehnaný. Nesmí se z toho stát patologie. Třeba spát s kolem v posteli… ano uznávám, ten večer, kdy sem trochu brečel a ohmatal ty berany a převodový páčky, muselo kolo stát vedle mojí postele a dotýkal sem se ho. Mělo sice tu zlatou metalízu a stříbrný blatníky, ale už sem viděl všechny ty cesty, který spolu podniknem a výmoly, který spolu přejedem a pangejty, do kterejch spolu zahučíme, abychom se hned oba postavili na nohy a kola a řekli si, jak se milujem a potřebujem.

 

Od tý doby sem vystřídal deset, patnáct kol, sedmnáct kol. Momentálně mám doma tři kola a všechny miluju. Dokážu si představit, že mi někdo nějaký ukradne, ale vím, že si okamžitě koupím nebo postavím další a budu zase ladit převody, napínat lanka a smát se, když vás předjedu v zaseklý koloně a pojedu svou okružní jízdu, i když všichni moji kamarádi odpadaj a zima je dostala a přesedaj do aut a do MHD. Já pořád cejtim tu dětskou radost, kterou sem cejtil už tehdy, když pod stomkem stálo kolo zafačovaný do balícího papíru.

 

Už ani nevím, kde tohle kolo skončilo. Myslim, že u babičky ve stodole, když sem nafasoval první BMX a oddal se terénní jízdě. Osud a lidi sou nevděčný. Asi to kolo pak vyhodili do starýho železa, když babička umřela a stodola s ní. Ale sem si jistej, že na něj nikdy nezapomenu. Dojel sem na něj daleko, i když se mi kamarádi smáli, že nedojedu.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama