Reklama
 
Blog | Jiří Němčík

Trip to station Vánoce

23.12.1996. Nějakej koncert v rockovym klubu. Dejv povídá – Dáme tripa. Říkam – Jo. Vytáhne plechovku s hulením, vyloví pytlíček s papírovýma čtverečkama. Jsou napuštěný kyselinou. Víme to, tenhle měsíc je to potřetí.

Zapijem
to pivem. Smějeme se.

  • Vypadnem,
    než to naběhne. Řekne Dejv a má pravdu. Bude lepší
    lítat někde venku.

Venku
jiskří sníh. Je čerstvej. Světlo lamp se v něm odráží a láme. Noc voní. Vánoce na sněhu.
Vánoce na tripu. Tradá. Kouříme cigarety, ale
přestávaj mi chutnat. Zahazuju ji a vdechuju ten pálivě
studenej vzduch. Je to jak pouštět hada do plic. Leží tam
klidně stočenej.

  • Kam
    pudem? – říkám.

    Reklama

  • nevim, uvidíme…vono ti to poví….

Třeba
mi to řekne, co mám dělat dál. Vánoce. Ježíš
Kristus. Výlohy obchodů, co s tim nemaj nic společnýho.
Všechny ty blikající hadice dělají všechno o
moc temnější. V jednu chvíli si s nima povídam,
ale jejich mentální úroveň není moc
vysoká. Zkoušim auta. Není to o moc lepší.
Keře jsou výš. Leží na nich sníh.

Najednou
zjišťuju, že jsem sám. Dejv zmizel. Říkal něco o
tom, že jde domu nebo co…?

Jak
je možný, že nikoho nepotkávám. Je tu jen
sněhem zapadaný město a žádný lidi. Je to
divný. Krásný. Pak mě osloví hlas.
Smějeme se spolu. Já něco povídám, že jsem na
to přišel a on se směje…směje se víc a víc. Směje
se mě…já se směju taky…chachá…a ty si kdo?

Chvílema
mám pocit, že letím nadzvukovou rychlostí. V
hlavě mi nabíhají mantry, který nechci
poslouchat. Zrychluju, skáču šest metrů dlouhý
skoky. Castaneda měl pravdu. Jsme jen kousek od magický
hranice, ten kousek je v hlavě. Myslim, že to všechno chápu
a jsem připravenej…

Jak
dlouho jsem chodil po tom studenym, bílym, sněhobílym
městě? Na konci tý noci stojim u nějakýho černýho
vozu, lomcuju klikou, uvnitř svítí světýlko,
tam se schoval ten Hlas, co se mnou mluvil. Už je jenom tam. Nemůžu
se k němu dostat. Někdo na mě křičí. Vzhlídnu
nahoru. Stojí tam chlap na balkoně a povídá
něco o policajtech. Jde z něj pára. Kolem něj žádný
světýlka. Studeně svítá.

Jsem
zpátky na planetě Zemi. Co se to dělo? Je mi strašná
zima. Mráz holomráz. Nemůžu se ani vysmrkat. Když
přijdu domů, lehnu na matraci a ležím 12 hodin. Nespím,
mám vytřeštěný oči a sleduju pohyby záclon.
Jsou živější, než já. Ruka se mi třese, když do
sebe liju vodu z petflašky. Dvě peřiny jsou málo, ticho mě
vraždí, pouštím si Enya – The Celts . Trochu to
pomáhá. Brečím. Jsem nesdělitelný nic
ve vesmíru a nic mě nemůže zachránit. Všechno je
neúprosný. Logika, zákony, brnění fyziky
z něhož se nevyvlíkneš. Nikdo to nedokáže. Polštář
je mokrej. Timothy Leary je vůl. Castaneda je vůl. Jsou stejný
nic ve vesmíru jako já.

Zkouším
vyslovovat lepší slova. Ježíš Kristus. Óm
mani padmé húm. Ježíš Kristus. Bodhisattwa Óm.
Brečím a brečím. Ten pocit je jako válec a
nejde zastavit.

Otvíraj
se dveře pokoje. Je večer 24.12.1996. Stojí tam máma.
Byla tu už ráno se zeptat, co je mi. Řekl jsem jí, že
je mi strašně špatně, ale vyležím to. Teď má v
náručí nějaký dárky a pokládá
je na zem. Stojí tam i moje sestra a taky je dává
na zem. Neví co mají dělat. Ležim na zemi na matraci
ve svým punkovym pokoji, pomalovaný zdi. Klepu se a
říkam – Děkuju…na víc se nevzmůžu a zase
brečim…v nelítostnym vesmíru existuje jediná
naděje. Lidskej cit a soucit. V jedný jediný vteřině
mi to dojde. Na ničem jinym nezáleži. Vše ostatní je
blábol, kecy na pavlači.

Později
jim řeknu, co se stalo…nebudou tomu rozumět…

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama