Než
přistoupíme k adoraci, bude zde zapotřebí ozřejmit
můj vztah k umění tanečnímu v divadlech
provozovanému, jenž by se donedávna dal označit
zemědělským termínem – Pole neorané.
Baletní
představení, z nichž jsem jakýmsi omylem zahlédl
střepy při nejrůznějších televizních
příležitostech, mi připadala jako zdvořilá
nicneříkající kynutí z vysoko posazené
lóže plebejskému lidu.
Následkem
toho u mě vznikl odpor k čemukoli, co by se dalo nazvat kulturním
zhodnocením lidského pohybového potenciálu
( pominu-li zde své mládežnické účasti
na masových tanečních parties či pravidelné
rockové tanečky kol letních festivalů, které
mne obdařily vtipnými historkami o nichž snad jindy ).
Pojal jsem
podezření, že tanec v divadlech jsou piškoty + anorexie =
nuda. Nic pro člověka bažícího po zdravém
duchovním rozvoji.
Ovšem člověk
míní a Někdo jiný mění. Náhle
zde byl zakoupený lístek, partnerka ve večeních
šatech a datum v kalendáři se shodovalo s datem na biletu.
Náhlá nevolnost mě jako notoricky známého,
zdravím kypícího sportovně založeného
třicátníka nemohla zachránit, takže jsem byl
dostaven do divadla, vykomunikoval s uvaděčkami přesné
místo usazení, zaujal co nejpohodlnější pozici
a stoicky akceptoval nadcházející skutečnost
dvouhodinové tortury.
Znamením,
že má předpověď se naplňuje, byli předřečníci z
řad ministrů nejrůznějších kultur ( či kultů…řečeno
s oblíbeným Xavierem Baumaxou ). Při této
příležitosti byli přítomni dva, jeden za Českou
republiku a druhý za Kanadu a oba pronesli pár slov o
vyjímečnosti této chvíle. Nemohl jsem se nadít,
nakolik bude pro tentokrát realita odpovídat předpovědi
těchto zaměstnanců svých států.
Jen v rychlosti
ještě zmíním, že po projevu ministrů nastoupil na
pódium šéfredaktor Respektu Martin M. Šimečka, aby
vyhlásil vítěze soutěže Respektu – O nejsilnější
téma ztvárněné naší taneční
scénou a ze tří nominovaných to jeden vyhrál,
pročež mu publikum blahopřálo decentním potleskem.
Pak už zhasla
světla, nastoupil taneční soubor Compagnie Marie
Chouinard , zdvihlo se ticho v sále a po několika
Chopinových větách mě poklesla sanice.
Celé
představení se skládalo ze dvou částí.
24 Preludes by Chopin bylo
částí první a okamžitě zbořilo mé
představy o domněle nesrozumitelném a zakonzervovaném
tanečním umění. Hudbu obstaral Chopin a tanec
kongeniální choreografie a provedení, z něhož
bylo i mě, jako laikovi okamžitě jasné, že hledím
na cosi naprosto vyjímečného. Všechno co jsem kdy
chtěl vědět o tanci, ale bál jsem se zeptat, bylo tady, v
tuto chvíli, na tomto místě.
Předchýlil
jsem se v sedadle celý dopředu, jen abych se přiblížil
o centimetry blíže tomu, co se dělo na pódiu, abych
se stal součástí té manifestace krásy.
V
některých okamžicích jsem měl intenzivní
pocit, že se stávám součástí celého
představení a co víc, některých tanečníků.
Ego odešlo na svačinu a zůstal čistý úžas, čistá
radost.
Zcela
šokován a omámen jsem se po první půlce a
bouřlivém rukotleskání ocitnul se sklenkou
Bohemia sektu před budovou Karlínského divadla a
diskutoval s přítelkyní o nečekaně spirituálním
zážitku a těšil se na konec přestávky.
Druhá
část představení Chorale byla
od začátku stejně strhující jako předcházející
ovšem podniknutá jinými stezkami. Došlo i na
elektronické beaty a tuc tuc rytmus tanečních parties.
Scény při nichž mráz pohladil záda, střídaly
scény kolektivního uvolnění smíchem při
neskutečně vtipných momentech. Viděl jsem člověka a viděl
jsem ho nahého a strašně se mi líbil. To je můj
nejhlavnější pocit z toho všeho. Ostatně tak také
vyznělo závěrečné gesto tanečnice, když vyslala do
publika vzdušný polibek obklopená ležícími
těly tanečníků a světlo zhaslo. Následovala
opravdová exploze nadšení a patřičně dlouhý
potlesk.
Závěrem
bych chtěl podotknout, že je mi především líto
sebe, poněvadž odteď veškeré budoucí návštěvy
tanečních přestavení budu porovnávat s tímto
nepřekonatelným závanem geniality.