Reklama
 
Blog | Jiří Němčík

Tak si něco řeknem o zemi, kde zítra znamená již včera

Co si tak vzpomenu, měl jsem ve škole pořád nějaký problémy. Moc dlouhý vlasy, moc neupravenej, trochu moc drzej, trochu moc nahlas nebo trochu dost blbý otázky.

Ale měl jsem rád dějepis. Rád jsem četl všechno, co mi
přišlo pod ruku. Jeden čas jsem hltal knížky o sovětskejch partyzánech a
hrdinnym boji sovětskýho lidu proti fašistickým stvůrám. Dětství v ohni
války. Každej sovětskej komsomolec zabil nejmíň dvacet fašistů. Každej adept na
komsomolce jich musel zabít pět, aby ho vzali.

Ve škole jsem se jednoho dne přihlásil, že mi to nějak
nesedí. Jak je teda možný, že ztráty Rudé armády byly 10x vyšší, než ztráty
fašistů, když v Rudý armádě je to samej hrdina, kterej puškou zničil
nepřátelskej Tiger.

Němčíku, co to máš za otázky? Dones mi žákovskou
knížku. – Už zas. Červeně.

Reklama

 

Ale v dějepise jsem byl fakt dobrej, tak mi dali ještě
jednu šanci. Ještě se dvěma šprtama jsme byli vyslaný reprezentovat školu na
soutěž O zemi, kde zítra znamená již včera.

Celý se to točilo kolem SSSR. Hlavní města svazových republik.
Kdy vystřelila Aurora. Kdo stojí na tribuně v Moskvě na náměstí při
přehlídce vedle Brežňeva. Proč měl Lenin pravdu s tím učením. Atd.

Stáli jsme tam před nějakou komisí. Nějaká kostnatá ženská s
drdolem, vedle ní soudruh s velkym pupkem, pod umakartovou deskou stolu
měl rozepnutý dva knoflíky. Z každý strany další dva, tři lidi. Bylo to
v nějakym přednáškovym sále a svítili na nás reflektorama. Po pravý straně
řečnická tribuna obalená v rudý látce.

Kostnatá soudružka nám přečetla otázku. Pak jsme měli minutu
na rozmyšlení. Dali jsme hlavy dohromady. Bylo to jasný.

Je to Lenin. – říkam.

No asi jo, ale řekneš to ty, – štouchá do mě loktem
Pavlík.

Byl to Lenin. Prošli jsme do dalšího kola.

 

Na škole to nikdo nečekal. Platila za tu horší v našem
městě, i když se honosila názvem – Revoluční. Papalášský děcka byly posílaný na
školu pojmenovanou podle jednoho průsmyku na Slovensku – Dukelská. Natřeli jsme
jim to a postoupili do okresního kola.

 

Soudružka učitelka dějepisu si mě zavolala a vysvětlovala
mi, jak moc na tom záleží, že k nám všichni vzhlíží a tak. Soudružka ředitelka
se o nás zmínila ve školním hlášení. Žáci Broš, Kolemnický a Němčík se
zúčastnili velmi důležité znalostní soutěže O zemi, kde zítra znamená již
včera, tedy o Sovětském svazu, ráji traktorů, kombajnů a usměvavých lidí
s kadeřavými vlasy. Vemte si z nich příklad. Tak se má učit pionýr.

Připadal jsem si důležitě, od soudružky jsem dostal nějaký
pokyny co si ještě přečíst a zaměřit se na řeky v SSSR, tam mám ještě
mezery, no jo Amur, Tigur, Volga…Jenisej….eééé…taky jsem dostal půjčený nějaký
knížky. Pyšně jsem si je odnášel z kabinetu do třídy.

 

Chvíli jsem chodil důležitě a připravoval se na další kolo.
To bylo za týden. Máma mi vyžehlila červenej šátek a zkontrolovala puky na
tesilkách. Všechno bylo připravený.

 

Konalo se to v budově okresního výboru strany. Na
stěnách samej Žižka a rudý prapory. Když tam nebyl rudej Prapor, visel tam
Marx, Engels, Lenin, Brežnev nebo Husák. Vždycky se mi z nich nejvíc líbil
Engels. Akorát jsem nevěděl, jestli si ho nepletu s Marxem. Měli oba
strašně dlouhý vousy. Engels možná líp zastřižený. Každá doba si žádá u
revolucionářů jiný vousy. Lenin má bradku, Brežněv a Husák už nemaj nic.

Tak jsem tam chodil kolem těch obrazů a díval se na ně
zblízka a zdaleka a zkoušel jestli se na mě budou koukat, když kolem nich
půjdu, jako když jedem se školou na nějakej hrad nebo zámek a ta soudružka
průvodkyně vysvětluje, že tenhle obraz je místní kuriozita a opravdu to vypadá,
že ten na obraze na vás pořád kouká, kam se hnete.

 

Pak už nás zavolali, tak jsem zas naklusali zas na nějaký
pódium s rudym kobercem a vyjukaně otáčeli hlavy. V celý tý dlouhý řadě
soudruhů posazený za umakartovými stoly jsem zaznamenal jednoho učitele
z naší školy. Mrknul na nás. Začaly se valit otázky. Minuta na
rozmyšlenou, hlavy dohromady, špitáme si možný odpovědi. Já vím, já vím, tak to
řekni…ne řekni to ty…dobře já to teda řeknu. Řek jsem to a bylo to dobře. Pak
zas a zas.

A nakonec pro vás máme takový úkol. – Učitel
z naší školy se usmívá a kývá hlavou, všechno jsme řekli správně. Je to
dobrý.

Řekněte nám nějakou historku z osvobození vašeho
města Rudou armádou.

Minuta na rozmyšlení.

Co jim řekneme!

No to nevim.

No já taky ne…

No to není možný, já to věděl, že si
tuhle otázku vytáhnem.

Tak prý jestli už víme.

Dělej řekni to ty.

A co mám říct?

Vztyčil jsem se.

Tak naše město osvobodila americká armáda, takže
nemůžu říct žádnou historku o osvobození
Rudou armádou…ale mohl bych říct něco o květnovém
povstání…

Všichni se po sobě poplašeně podívali. O tom se přece
nemluví.

Tak to stačí, můžete jít. Vedli jste si dobře.

Do dalšího kola jsme nepostoupili. Soudružka ředitelka
si mě nechala zavolat a ptala se mě, proč to musel říct
zrovna TAKHLE.

Já jsem ale nemoh říct nic jiného, když nás
osvobodila americká armáda!

Prosím tě nech už toho. Jdi do třídy a přines mi
žákovskou knížku.

Ve škole jsem měl pořád nějaký problémy.

 

 

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama