Reklama
 
Blog | Jiří Němčík

Tak daleko a tak blízko

Normálně bych o tom asi nepsal. Cítil bych něco jako stud psát o pokusu o přechod Nízkých tater, když to v podstatě není nic tak světobornýho. Je to kus za hranicemi a hory to nejsou zas tak vysoký, aby se na jejich hřebeny nedalo za pár hodin vyškrábat bez nějakých technických fíglů, cepínů a maček. Ale ve světle nedávných událostí, který skončily smrtí jednoho člověka a omrznutím druhýho na přesně stejným místě, kde něco podobnýho hrozilo 14 dní předtím i mně osobně, mi připadá, že bych se o tom přece jen měl pokusit něco napsat.

 

Stalo se nám něco podobnýho, ale
přece něco úplně jinýho. 

Reklama

Jak k tomu došlo?

Nízký Tatry jsou krásný. Jsou blízko,
všude se domluvíte, popisy treků jsou na netu. Představíte si
takovej výlet po liduprázdnym hřebenu s výhledy na všechny
strany, daleko od měst a komínů, daleko od pitomostmi přeplněných
novinových stánků, daleko od barevnejch poutačů na nejrůznější
kraviny, který nepotřebuju. Tak daleko a přece tak blízko. Stačí
nasednout do autobusu a za pár hodin jsi pod Tatrami.

Když nás bus ráno vyklopil v podhorský
vesničce Liptovská Lúžna, tak byly nízkotatranský zakulacený
kopce posypaný sněhem a obalený cárama mlh a ranní slunce se
drápalo nahoru a dávalo naději na krásnej den.

Pustili jsme se tedy do strmýho svahu
s obrovskou chutí dostat se nahoru a užívat si pochod ve výškách
dva až dva a půl tisíce metrů po hřebenech zasypaných sněhem.
K tomu nám dopomáhej bůh, sněžnice a kukly naražený do čela.

Chůze se brzy změnila ve šplh do
prudkýho svahu a brzo se uplatnily i trekový hole. Sešli jsme
totiž z cesty, což je při chaotickym značení v NT a absenci GPS
navigace poměrně častý jev. Po dvou hodinách šplhu na kluzkym
podkladu, který vyžadoval koncetraci téměř jak při skalním
lezení, jsme konečně našli značenou turistickou cestu
na vrchol. Mezitím se dostavil hlad, tak jsme na liháči uvařili nějaké
čínské polívky, snědli nějaký chleba a doplnili čaj do
termosek. Nahoře asi na nějaký vaření nebude pomyšlení.

A taky nebylo. Čim víc jsme se
blížily vrcholu, tím více přibývalo mlhy, čím víc se
zmenšovaly stromy, tím víc přibývalo větru. Nakonec se svah
začal zplošťovat a prudkej, studenej, pichlavej vítr nás donutil minimalizovat otvory na
úzkou štěrbinu pro oči. Bez sněžnic by samozřejmě jakýkoli
pohyb vpřed nebyl možnej. Sněhu bylo asi tak po pás. Šli jsme
pořád vpřed a v bílý mlze podobný mléku se pokoušeli vypátrat
nějaký orientační body, hlavně najít hřebenový tyčový
značení. Shodli jsme se na tom, že jestli začne svah padat zase
dolů, je to dost na hovno, protože to bude znamenat, že jsme tyče
minuli a budeme muset hledat dál a jestli tu vůbec žádný tyče
nejsou, tak to budeme muset zabalit a jít po stopách zpátky.
Jakákoli orientace bez nich by nebyla možná.

Nakonec jsme je ale našli, což jsme
oslavili čokoládou a společnou fotografií s vítěznými výrazy ve tvářích. 

Pak jsme se vydali po tyčích směr
útulna pod sedlem Ďurkové. Měli jsme před sebou cca 4 hodiny
chůze v ostrym větru a viditelnosti cca 20 metrů. Bylo to jiný,
než jsme si to představovali a přece to bylo krásný. Pohybovali
jsme se v takovém v bílém mléku, nebylo v podstatě nic vidět,
jen naše postavy a sem tam tyč, kterých ale bylo podstatně míň, než
bylo třeba. Mnohdy jsme se mohli orientovat jen
podle vyjetých stop skialpinistů, kteří tudy projeli snad včera,
snad dnes ráno. Mnohdy jsme ušli minutu, dvě, než jsme objevili
další tyč. Uvědomoval jsem si, že nebýt stop skialpinistů před
námi, budeme mít značný problémy. Pořád jsme se mohli vrátit,
ale na druhou stranu, počasí nebylo zase tak strašný, hověli
jsme si v kvalitním, teplym oblečení, měli jsme mapu, zásobu
čaje v termoskách, po kapsách čokolády kvůli energii a nechtěli
jsme padnout na prdel kvůli první překážce, kterou před nás
hory postaví.

Takže jsme čtyři hodiny bojovali
proti ostrýmu, do tváří se zařezávajícímu větru, potáceli se a
vytrvale šlapali, dokud jsme nepřišli k bodu ohlašujícímu
odbočku do útulny, která se nacházela níž po svahu, kousek pod
sedlem. Ovšem k útulně nevedly žádné tyče! Jen cedule s
nápisem ohlašovala, že někde tam dole po svahu je útulna a je to
do ní cca 20 minut chůze. Chvíli jsme chodili křížem krážem,
než jsme zase narazili na nějaký stopy, těch jsme se přidrželi
a také nás skutečně zavedly přímo k útulně, která na dvacet
metrů před náma nakonec začala vystupovat z mlhy jako nějakej
temnej přízrak.

Když jsme usedli na dřevěné lavice,
byli jsme zvalchovaný jak starý onuce, hory nám daly zabrat.

Dali jme si čaj za 50 centů, rum za
euro a debatovali s obsluhou útulny o tom, že je to docela blázinec
na hřebenech. Byla to sympatická holka a říkala, že se šla
včera v noci na hřeben taky podívat a málem se ztratila. Chodí
se tam dívat na hvězdy, ale už dlouho žádné neviděla. Je
opravdu špatné počasí a prý se to bude ještě zhoršovat. Byli
jsme tam sami a oheň v krbu praskal. Večer si vyžádal ještě pár
horců a něco rumů do čaje a pak jsme se štastni svalili na
matrace a zabalili se do spacáků.

Druhý den to ovšem opravdu vypadalo
ještě hůře, než včera. Vítr byl silnější a mlha
neproniknutelnější. Po poradě jsme se ale rozhodli
zaplatit, zabalit se a vydat na hřeben, kde uvidíme co dál.

Jenže na hřebenu to prostě nešlo.
Potáceli jsme se široce rozkročeni a opírali se do hůlek, svět
končil deset metrů od nás, připomínalo mi to velkou, bílou
kouli, ve který jsme se spolu kutáleli prudce z kopce. Jestli jsme
se včera ještě smáli, teď jsme věděli, že je to o držku.
Věděli jsme, že kus odsud je sestupová trasa, nevěděli jsme
ale, že je jen letní. To se ale brzo ukázalo, když svah začal
padat nebezpečně dolů. Po poradě jsme chvíli traverzovali, ale
vítr nás chtěl každou chvíli porazit a skutálet po svahu. Byl
konec srandy. Zavelel jsem k ústupu a šplhali jsme znovu na hřeben
a nakonec našli cestu zpátky do útulny. Ten kilometr jsme šli
hodinu a půl. Vysilující hodina a půl. Nedalo se nic jinýho
dělat, než čekat v útulně, poslouchat praskající krb, hrbit se
nad mapou a říkat si, že jsme udělali jedinou správnou věc a příště jedině s GPS navigací. Pak
by to možná šlo.

Ve světle řečenýho se pak ukázalo
jako zjevení příchod dvou Čechů do útulny, kteří tu navigaci
měli zavěšenou kolem krku a se kterými jsme druhý den, kdy
sněhová bouře nepolevovala, zahájili ústup z hřebene. Z
plánovaného přechodu hřebene Nízkých Tater se stal neúspěšný
přechod, ale byli jsme si vědomi toho, že dál by pokračoval
jedině naprostý blázen. Přesto jsme si vychutnávali krystalky
řezající do tváře, dech přes otvory kukly, sněhové navátiny
paskvilních tvarů, které vyjadřovaly nějaký vnitřní
řád a neprostou netknunost naším, lidským světem. A když jsme
sestupovali do údolí a ucítili první smradlavý auto, skutečně
to bolelo.

Na druhou sranu nás podobný smradlavý
autobus odvezl k méně smradlavýmu vlaku s méně smradlavým
povlečením v méně smradlavém kupé s méně smradlavými lehátky
a tento vlak nás vyklopil brzo ráno v poněkud více smradlavé
Praze a my jsme se nestačili divit, jak málo stačí a jsme zase v
kole, v civilizaci, daleko od nebezpečí smrti a přece tak blízko.
V tramvaji domů jsem si říkal zcela vážně, že bych raději
skončil zavátej sněhem tam nahoře, než slisovanej mezi plechy
při bouračce ve Štěpánský.

Svítalo a my jsme byli doma.

Za čtrnáct dní jeden člověk tuhle
moji úvahu beze zbytku naplnil obsahem.

Ani chvíli jsem mu to nepřál a jenom
malinkou chvilku jsem mu to záviděl.

Já vím, těžko se to vysvětluje. Možná se to vysvětlit ani nedá. Musíme se tam vydat každej sám.

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama