Reklama
 
Blog | Jiří Němčík

Ruka se rozběhla po klávesnici a třídí den

Kdo seje vítr, sklízí bouři. Jenže Boží mlýny melou příliš pomalu, takže to vypadá, že sklízí to, co zasel někdo jiný. Tak jako ptactvo nebeské, kteréžto neseje vůbec a přesto se opovažuje radostně být. Sklízí co zasel trpělivý farmář s pevným krokem a hrubou dlaní.


Na světě to vypadá už tak, že
je tu převážně nespravedlivo. Někdy se až nechce myslet,
zastavit to. Proč musím žít s hlupci a zlými
hlupci a hledat v kupkách sena spravedlivé a dobré,
kdo mě sem postavil, abych vzdoroval větru a dešti a snažil se
nezeslizovatět v banalitách, které obklopují
svět tou lepkavou sítí, z níž si mnozí
hamaku upletou a složí se v ní do pohodlné
pózy.

Pak zvednu hlavu, slunce se zaleskne
přes špinavé sklo pokoje, v rohu je pavouk a nedělá
nic, čeká na mouchu za odměnu. A co když jsem na tom stejně
jako on?

Nebo zvednu hlavu v tramvaji, kniha mě
přestane zajímat, na ulici lidi. Vidím, že jsou každý
jiný a každý si seje jinou bouři ve své hlavě.
Proč jen nedohlídáme těch malicherností,
kterých se denně dopouštíme? Žijeme příliš
hřmotně a chceme působit, bez uvědomění, že za nitky
netaháme. Po té ulici bych mohl jít já a
myslet na šéfa, jaký je idiot a nevidět pavouka,
nevidět mouchu.

Reklama

Sejeme si vlastní bouře,
pleteme vlastní sítě, sklízíme jen
hubené úrody. Něco bychom se měli naučit za ten
život a pak ho žít znovu a znovu a znovu, dokud nezastavíme
kolo.

Ač to zní jako lamentace nebo
povzdechnutí, je to jen krok od radosti. Hlavní je
nevšímat si posvátných krav. Nebýt
viděn. zachovat si vznešenost. Vzpomenout si, jak mi bylo, když
jsem byl v děloze, jak jsem to měl v hlavě srovnáno. Na
dotek od paprsku. A natáhnout ruku.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama