Reklama
 
Blog | Jiří Němčík

Příběh s výtahem

- Tak nám konečně zprovoznili ten výtah! – Křikne na mě paní správcová od dveří svého bytu a zvedne palec nahoru.

– Dobrý den. No to jim to trvalo. Tak nahledanou! – Odpovím jí,
než nakročím po schodech vzhůru do 4 patra, kde bydlím.

 

Reklama

Nastěhovali jsme se před rokem do tohodle starýho karlínskýho
baráku, kterej byl po celou dobu podrobován neúprosný rekonstrukci firmou, co na jeho střechu připlácla další patro pro budoucí štastné nové majitele a
jako bonus ke všemu tomu prachu a sbíječkám vysekala do pater díru, kterou osadila
výtahem. Výtah pak půl roku stál, aby jím dělníci nemohli vozit pytle cementu na střechu a výtah nějak přetížit a poškodit a vlastníkům bytů po něm celou tu dobu nezbylo než smutně pokukovat
a zkoumavě pátrat po oživovacích světýlcích. Ale nic. Šedě natřená kukaň bez
života okupovala přízemí a dveře do ní se nedaly otevřít.

 


No počkejte! Vy nepojedete výtahem? – Diví se za mnou
paní správcová.


Ani ne. Já raději chodím pěšky. – Otočím se k ní.


Jo aha. No to nic. To samozřejmě můžete. – Mávne rukou
a udělá gesto, kterým mě propouští.


Tak nashledanou.


Nashledanou.

Vyběhnu po schodech nahoru tak jako každý den poslední rok.

Do mých 6 let jsme bydleli ve 4tym patře. V paneláku. Já,
sestra a máma jsme vždycky jezdili výtahem. Zavřeli se za náma prosklený dveře s drátěnym
žilkováním, táta na ně zabouchal a běžel po schodech pěšky. Bral schody po
čtyřech a vždycky byl nahoře dřív, než my. Trochu zadýchanej, ale smál se nám,
že ve výtahu čuraj psi a opravdu velký chlapi nikdy výtahem nejezdí. Až jsem se
mámě začal vytrhovat z náručí a pak vždycky běžel po těch schodech za ním.
Byl jsem nahoře vždycky poslední, ale s mámou už jsem nechtěl v tom blbym
výtahu jezdit. Pak se naši rozvedli, odstěhovali jsme se s mámou jinam,
ale táta tam zůstal. Pokaždý, když jsme šli jednou za 14dní za ním na návštěvu
a oběd jsem řekl dole sestře ať jede ve výtahu a sám jsem běžel po schodech. Nahoru. Dokud jsem jednoho dne nebyl nahoře dřív, než ona. Cítil jsem se, jako bych vyhrál giro d italia…

Za týden zas stoupám po schodech nahoru a ve druhém patře
potkám paní správcovou se sousedkou v čilém hovoru.


Dobrý den. Já jsem vám to ještě neříkala? Výtah
funguje!


Ale ano, já vím, ale prostě rád chodím pěšky.


No vidíte, já vám to už říkala!


Jojo, já prostě raději chodím pěšky…víte. Nashledanou!


Ale jo, to je jasný, to můžete. Nashledanou.

 

Za týden mě potká zas. Tentokrát jdu s kolem na rameni,
protože sklepy nejsou stále zprovozněný a tak kolo přechovávám v bytě.


Dobrý den. Vy to nosíte nahoru sám?


No jo.


Ale víte, že už můžete výtahem?


Já vím, je i dost velkej, přítelkyně si tam kolo vozí.


A vy ne?


No já si ho raději nosím pěšky.


Ale jo, to samozřejmě můžete. Ale není to moc těžký?


Ale kdepak, – nadhodim kolo na rameni, popřeju jí pěkný
den a pokračuju nahoru.

Za týden nato mě potká soused z patra p.Kozička. Psychiatr.
Zrovna zamykal byt. Já vynášim kolo do patra.


Poslyšte, mluvil jsem s paní správcovou. Říkala,
že prý se bojíte výtahů. Jestli máte nějaký problémy s pobytem v malých
prostorech, tak zajděte na kafe, proberem to, dneska už jsou léky
pomalu na všechno. Určitě se najde nějaký řešení. Třeba zítra večer, to budu doma. A nic
si z toho nedělejte, dneska má problémy v podstatě každej. Jen se o
tom každej bojí mluvit. Tak nashledanou a kdyžtak se stavte. –

 

Položím kolo na zem a sleduju jak pomalu a rozvážně
sestupuje podél zábradlí dolů.

 

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama