Reklama
 
Blog | Jiří Němčík

Příběh s tramvají

Vběhnu do tramvaje, zavřou se za mnou dveře a já zapadnu do nejbližší sedačky. Srdce mi buší jako splašený. Málem jsem to nestihl. Tramvaj je skoro prázdná. Já vzadu, vpředu slečna v bílém kožíšku zahloubaná do knihy a dva houmlesáci přes uličku. Nesmrdí, tak je to dobrý. Tramvaj se rozjede.

Nemám u sebe žádnou knížku, tak civím přes sklo do žhnoucích
světel lamp. Ulice se lesknou. Je po dešti.


Slečna vpředu si otočila stránku, houmlesáci si něco
povídaj. Kouknu na ně. Aha, jeden z nich je žena. Tedy to, co z ní
zbylo. Moc zubů ne. Vlasy mastný a rozježený. Něco povídá a její druh ve vaťáku
jen přikyvuje, opřenej o okno s pohledem kamsi k zemi. V ruce se
mu třepe otevřenej krabicák opřenej o koleno. Noc je ještě mladá.


„ Abys věděl, Ferda je pitomec. Blbec je to…“ povídá ženská
a odmlčí se.

Reklama


Kdo je Ferda? Další houmles? Dětská láska? Usměvavý chlapec
v košili z minulosti? Někdo, kdo umí kroutit volantem a zná všechny
dálnice?


„ Ferda je…“ nadechne se chlápek s krabicákem: „ prostě
takovej…“ a podá víno ženský.


Ty vole. Myslim si. To je hustý. Jsem tak rád, že jsem
mladej, zdravej, práci mám a kde se vykoupat a vyspat…no jo, ale co s tim?
Mám jim snad nabídnout půl svýho šatu? Takhle cigáro by nebylo, mladej pane? No
jo, tady…


Kouknu zas na ženskou. A vona fakt vytahuje cigáro
z kapsičky flanelový košile. Třeba se chystá vystoupit a zapálí se venku.
Určitě.


Kouknu zas do žhnoucích lamp. Zastávka. Tramvaj zastavuje,
nikdo nevystupuje, nikdo nenastupuje.


Otočím hlavu k houmlesačce. Cigáro jí visí od huby a
šátrá v kapse kalhot. Hledá zapalovač. To snad ne. Tramvaj se rozjíždí.


Určitě se nechystá si zapálit. V tramvaji se nekouří a
to určitě ví, pamatujou si to.


Jedna, dvě kapky se rozplácly o sklo.


„ Ty vole Pepžo, zas začíná pršet, to je v prdeli…“


To je dobře, po dešti se dá dýchat i v Praze. Po dešti
se dá dýchat všude líp. Ale je fakt, že já mám kde spát.


Pak ucejtim cigáro. Otočím zprudka hlavu. Ona to udělala!
Tváře se jí prohnou, víčka přivřou, vrásky vyhladí…


„ No to si snad děláte prdel s tim cigárem!“
Předkloním, jednu nohu vysunu vpřed a mimika sešikuje obličejový svaly do
nepřátelský grimasy.

„Co jako?“ říká ženská, chlap sotva nadzvedne pohled od
země. Zastaví se na jedný linii s krabicákem. Ten zvedne směrem ke mně.

„ Okamžitě to vyhoďte z okna!“

Ženská nevypadá moc postrašeně, ale natáhne ruku
k otevřenýmu okýnku a s pohledem upřeným na mě cigáro vyhodí ven.
Najednou nevypadá tak ožralá.

„ Abyste se neposral.“


S výsledkem jsem spokojenej, tak stáhnu nohu, otočím se
dopředu a jen pro jistotu se ještě ohlídnu k nim a svraštím obočí.


Tramvaj zastavuje.


„ Pojď Pepžo…jdeme ven.“ Táhne ženská chlapíka z rukáv.
Chlapík se zvedne a s pohledem upřeným na její paty ji následuje ven.


„To jsou lidi dneska“ Ještě zaslechnu, když se dveře
zavíraj.


Pak tramvaj pokračuje.


Ulice se lesknou a lampy žhnou.


Nejsem spokojenej. Nepřipadám si jako vítěz. Vzpomenu si na
knížky s Dalajlámou na přebalu knihy, co mi leží na posteli. Na Maharšiho, jak
se umí zeširoka usmívat z tý fotky, co mám kuchyni. Oni by to takhle
neudělali. Nikdo nevyhrál. Já versus houmlesáci 1:1. Nebo spíš 0:0. Oni si
jedou svojí lajnu, já taky. A jedeme si jí dál…


A když by to takhle neudělali, tak jak by to udělali? Třeba
jsem se měl usmát a poprosit je, aby zde nekouřili. Popovídat si s nima.
Dozvědět se víc o Ferdovi. Víc o Pepžovi. O Marii. Tak se jmenovala? Co já vím.
Proč se dějou takový věci? Protože nemůže zůstat u kóanů, nemůže zůstat u
otočených listů. Třeba tak…


Tramvaj zastaví a vyplivne mě do deště. Běžím si do večerky
koupit čtyři rohlíky a litrovku vína. Noc je ještě mladá a mám toho spoustu
k přemýšlení.

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama