Reklama
 
Blog | Jiří Němčík

Povídka z rakve – fantasy horror o lásce, která věky přetrvá

Ze začátku si pamatuju jen jak sem prstama rozedíral hlínu, čerstvě nasáklou deštěm. Musel sem nahoru. Nevěděl jsem, co tam bude, ale dole sem zůstat nemoh.  ( text je neustále dopisován a přepisován, zájemci se mohou vracet, příběh se vyvíjí stále dál ). 

Pak jsem byl nahoře a všechno se se
mnou točilo. Nevěděl jsem, co jsem a kde jsem. Byla tma a byla mi
zima. Krčil sem se na tom kousku půdy a zezhora mě bičoval liják
a oblohu křižovaly blesky. Nevěděl jsem, že to je déšť a
nevěděl jsem, že to jsou blesky.Ještě jsem nevěděl, jaký mám
přidělovat jména. 

 

Byl jsem nahoře, ale chtěl jsem pořád
výš, řval jsem nahoru, nahoru, kde visela těžký mračna s
naplněnym teřichem deště, krup, hromů a blesků. Řval jsem
směrem k nebi. Bylo to spíš jako chroptění. Nějakej pes se
přišel podívat a začal štěkat. Nevěděl jsem, co to je zač,
tak jsem se na to vrhnul a prstama jsem mu rozsápal břich a začal
rvát jeho vnitřnosti zubama. Pes skučel a zmítal se, drápama mi
rozedřel celý předloktí. Necejtil sem nic, jen že mi jeho teplá
krev a maso chutná a ujasňujou se mi věci.

Reklama

Byl jsem mrtvej. Pohřbenej. Mrtvej v
zemi. V rakvi. Tenká, překližková rakev, jaká se dává, když
je spěch. Oni měli na spěch, potřebovali zamýst stopy. Stopy po
čem? Urvu kus psího střeva s bublinkama krve a vzpomenu si.

Zabili mě. Jsem mrtvej. A teď sem
tady, nahoře, protože se něco stalo. A já musim přijít na to,
co to bylo.

Kolem mě se míhaly stíny. Stíny mi
připomínaly, kam patřim. S přestávkama skučely a volaly mě
zpátky pod zem. Plivnul jsem po nich chrchel hlíny smíchanej s
krví. 

– Nezapomeň.

Uviděl jsem žlutý voči ve tmě.
Přítel a průvodce, kterej pude se mnou. Už to tak je. Bude mě
hlídat a provede mě a pak mě veme zpátky. Žlutý voči ve tmě a
roztočily a vrátily se mi další vzpomínky.

Byl jsem někdo. Byl jsem velkej pán.
Měl sem dvěstě duší. Dvěstě mužiků a dvě stě jejich žen,
který jsem jim ošukával v profučenejch stodolách a do jejich
pláče a sténání vyla meluzína, vítr křičel, mužici zapíjeli
v chalupě svuj žal a já jsem šukal jejich dcery a jejich ženy a
říkal jsem tomu bladodinní, protože co jinýho to bylo, když pán
jako já rozdává zdarma svý sémě. Měli se radovat a zpívat
písně a ne se smlouvat, jak mě zabijou, jak mi podříznou kejhák,
jak mě utlučou holema, jak mě posekaj kosama a srpama. Hlupáci.

Žlutý voči v tmě zazářily.

Musel sem jít za nima.

Ale pořád sem nevěděl, proč
vlastně. Co se se mnou děje? Proč se vracim. Dole sem o sobě
nevěděl a bylo to lepší…bylo?

Jsem tu sám. Ale bejt sám je lepší,
než nebýt. 

 

Šel jsem za žluťákem a počítal
jsem, že do rakve se hned tak nevrátim.

….

V chalupě bylo teplo a útulno. Kolem
zdí nějakej majetek, urvanej za roky dřiny na poli a něco roků
pytlačení na panskym. Cejtil jsem maso a krev králíků v klíckách
u pece, krev a maso děvčat na peci, krev a maso chalupníka, kterej
stál proti mně s vidlema v jedný ruce, zatimco druhou se křižoval.

Stáli sme proti sobě a já si pak
sednul na židli, co stála u stolu, za kterym se schovával. Jeho
děcka řvaly symfonii smrti. Mohl jsem všechny zabít. Ale
potřeboval jsem zjistit, co mě sem dovedlo. Proč sem tady. Já,
syn smrti.

– I vy jste synové a dcery smrti. –
Najednou se mi vydralo z hrdla.

Nemohl jsem je víc vyděsit. On MLUVÍ!

– Kdyby jste mě neslyšeli mluvit,
byla by to vaše smrt. Mlčte už.

Seděl jsem na židli a díval se na
svoje ruce, tam kde pod hlínou a krví prosvítala kůže byla jen
mrtvolně bílá barva.

– Jsi nemrtvý? Co od nás chceš? Jdi
pryč! Vrať se odkus si přišel!

Podíval jsem se na sedláčka. Cejtil
jsem jeho maso a krev, cejtil jsem jeho malou dušičku ukrytou za
nervoznim plnovousem, kterej poskakoval kolem ohryzku. Mohl jsem ho
zakousnout, mohl jsem ho vypít, mohl jsem mu ukázat smrt, ale byl
sem tady, abych tady něco vyřešil.

A pak to přišlo.

Odhrnul se závěs a dovnitř vešla
stařena s tápajícíma rukama před sebou. Slepá stařena.

– Je tady, já ho cítím! Vím, že tu
je. Řekněte, že tu je! –

Mlčeli jak zařezaný. Jenom jeho oči
ji prosily, nechoď k němu!

Vypadala jako stará čarodějnice v
bílý košily, která nemohla zakrejt obrovský panděro. Ale ruce,
který ke mě natahovala byly kostnatý a bílý jako pahýly
vysušenejch stromů.

Necejtil jsem její maso a necejtil
jsem její krev. Byla slepá, bez krve a nedala se sežrat. Je to
ona?

Vstal jsem.

– Co chceš stařeno? –

– Je to ON! – Zamířila rovnou ke mě.

– Co chceš? – Její ruce mířily ke
mě. Blížily se ke mě. Zvětšovaly se. Začal jsem cejtit její
krev. Buch, buch, buch…zrychlovalo se to.

Podíval jsem se na ty krásný,
naducaný děvčátka na peci, podíval jsem se na pantátu kterej
zbělel, zahodil vidle a utekl do kouta s krucifixem, podíval jsem
se na panimámu, která ležela na podlaze v mdlobách a pak zpátky
na stařenu, ale to už byly její ruce u mýho obličeje a ona se mě
dotýkala.

– Je to ON! Má láska! Radovane!

A v tu chvíli, kdy se mě dotkly její
ruce jsem věděl.

Je to ONA! Má láska!

– Světlano!

A v tu chvíli jsem věděl, že
odchází pryč. Její krev a její maso potkaly smrt. A tam smrt
jsem byl já. Ona umírala a já ožíval.

Pomalu jsem ožíval, klečel jsem na
podlaze, svíral její chladnoucí tělo v náručí a z očí se mi
kutálely opravdický slzy.

Je to ona. Moje Světlana. Sto životů
na Tebe nezapomenu jsem jí sliboval a pili jsme spolu hluboko v
lesích navzájem svou krev. Poprvý a naposled.

To kvůli lásce nic neni
uzavřený…ani smrtí to nekončí, to kvůli lásce teď nemám
klid a mír.

A klid a mír nebudou mít ani další
parchanti, protože já si vzpomněl.

A vo těch vzpomínkách a vo těch
jizvách, vo těch budu vyprávět s měsícem v úplňku za zády a
všechny moje slova budou pravda, jaká se stala, stane nebo stává.

Právě teď.

2. Meč

Slzy rychle oschly. Slzy vždycky
rychle oschnou. Maj už takovou vlastnost, zvlášť když je člověk
mrtvej, protože ožít úplně neni tak snadný. Žlutý oči se
mnou zůstaly a pořád jsem slyšel hlasy, který mě volaly hýkavě
volaly zpátky.

Vrazil jsem Světlaně do hrudi dubovej
kůl a pohřbil ji za chalupou. Za zády sem cejtil vyděšený zraky
celý rodiny a znamení kříže. Jako kdyby spasitel s tim chtěl
něco udělat. Nechtěl. Proto jsem tu já.

Svítalo. Přestalo pršet. Z větví
pomalu odkapávaly jeho zbytky. Jsem zpátky na světě a cejtim, jak
se mi do srdce vrací zuřivost. Vztek, že mě povolali zpátky. Na
začátku jsem vám kecal, je lepší nebýt, než být…takhle…nic
neni jak dřív. Cejtil jsem strašnej hlad po mase a krvi, celej
svět byl potaženej černym filtrem a neustále ke mě doléhaly
výkřiky smrti.

Každou vteřinu něco kolem vás umírá
a já to slyšim. Slyšim život a slyšim i smrt. Slyšim krev a
slyšim jak jí někdo odsává, jak jí vyssává. Slyšim parazity,
slyšim ničitele světů.

Musel jsem jít. Nemohl sem dlouho
zůstat dlouho na tomhle místě.

Les se za mnou zavřel a rodina mohla
ze vsi povolat zaklínače.

Cestou se mi ztrácely kontury lesa,
tak moc byl temnej, připadal jsem si skoro jak v hrobě. Jako doma.
Věděl jsem, kudy jít.

Skoro jsem do něj narazil. Velkej,
černej vlk. Necejtil mě a neslyšel mě. Vycenil mordu a snažil se
vycouvat. Nedal jsem mu naději. Okamžitě jsem po něm skočil a
rozerval ho na kusy. Nedalo mi to moc práce. Byl jsem mnohem
silnější, než v noci, kdy jsem vylez ven a zase se rozhlídnul po
světě. Ale skučel, skučel tak moc, že málem přivolal noc
zpátky.

Ale přivolal něco úplně jinýho.

Přivolal část mejch vzpomínek.

Světlana.

Než jsem jí poznal, žil jsem si
spokojeně, chodil jsem lovit, šermoval, jezdil na koni, pořádal v
hodovní síni pitky pro svých pár nejbližších vrahounů a
svejch kamarádů, pitky s ženskejma dovlečenýma ze statků, ty
byly čerstvý a voňavý nebo s kurvama z města, ty byly zas trochu
jetý a jejich voňavky byly pro naše nosy moc nóbl, zas ale uměly
věci, který nás rozpálily do běla a nemohli jsme pak několik
nocí s nima přestat, dokud jsme mohli chodit, tak jsme ty věci
dělali. Měl jsem dva bratry a ti byli jako den a noc. Vlad se
našich her neúčastnil a jen tak se toulal po lesích a psal básně
o povislých ňadrech stromů, Radim byl zas největší kanec a
odpaňovač panen široko daleko a jeho pověst přesahovala hranice
mého skromného panství. Otec se věnoval v tichu své pracovny
sepisování a přepisování kronik, matka byla mrtvá a zbyl po ní
jen velký obraz v hodovní síni, na kterém byla tak krásná žena,
že se jí žádná z těch kurev nevyrovnala. Nikdy. Vždycky, když
jsem to s nějakou kurvou dělal, díval jsem se na obraz svý matky
a cítil jsem perverzní vzrušení. Jednou jsem o tom řekl Vladovi
a on jen procedil přes sevvřený rty něco o zvířeti. Smál jsem
se mu, že v něm kus krve není, ale on už odcházel chodbou pryč
a cestou srazil dvě pochodně ze stěny.

Ale byly to jen dětský hry.

Co nám zbývalo.

Válka nebyla.

Jen zima se střídala s létem. Rychle
padaly k nohám mladé i staré, ale bylo to stále stejné.

– Budeme pít jejich krev. – řekl
tenkrát někdo.

– Ale jdi ty hade, co by jsme z toho
měli? – Smál jsem se s korbelem nahnutým hluboko dovnitř.

– Sílu. V krvi je přece síla. Víš,
co se říká? –

– Babský řeči. – Uzavřel jsem to.

Ale jednoho večera jsem je načapal.

Vidím ten obraz před sebou.

V krbu praskal oheň a před ním v
kožešinách rozložených na zemi v tlustých vrstvách ležel s
rozpaženýma rukama můj bratr Vlad, přivřenýma očima mě klidně
sledoval, jako by byl za tisícem zrcadel a u jeho krční tepny
omamně krásná žena s ústy od krve. Zvedne hlavu, olízne krev,
její oči mě přikovaj na místě a pak řekne hlasem, který se mi
v lebce tisíckrát odrazí a zlomí.

– Chceš se přidat?

 

3. Meč

Sáhl jsem po meči, ale bratr se na mě
podíval a zvedl ruku v zadržujícím gestu a jeho oči říkaly:

– Jsem štasten, copak to nevidíš?

Stál jsem tam dlouho a nevěděl, co
si počít. Vždycky jsem věděl, co si počít. Koho nakopnout,
koho propíchnout, koho povalit na zem a sukni vykasat, ale tohle
bylo nový. Všechna moje jistota se ztrácela v jejích očích.

Stál jsem pořád ve dveřích.

– Mohl by jsi vstoupit a zavřít za
sebou? – Uslyšel jsem hlas ve svojí hlavě. Patřil jí.

Vypadala jako žena z obrazu. Má
matka.

Sebral jsem všechnu sílu, udělal
krok zpátky a zavřel za sebou dveře.

– Tímhlo to nekončí. – řekl mi
ještě hlas, ale já už byl na cestě do otcovi pracovny.

Vlastně nevím, co jsem mu chtěl
říct.

Seděl tam za těžkým, dubovým
stolem, nos zavrtaný do starých pergamenů a ohořelých svitků.

– Co chceš synu? Peníze? Všechny
jsem ti dal. Koupil jsem si za ně tenhle čas, život strávenej
mezi slovama jiných.

Byl jsem tuhej. Vlastně nevím, proč
jsem tady. Neříkal jsem nic, jen se díval na meč na stěně. Byl
to stříbrný meč. Velmi starý a opředený pavučinami. Neříkal
jsem nic.

To otce přimělo, aby na mě pohlédl.

– Jsi bílej jako stěna.

Ucejtil jsem jeho otázky v sobě. Můj
otec to znal. Byl to ďábel. Alchymista. Čaroděj. Ale teď už
chtěl od světa jen svatej pokoj. Miloval jednu ženskou. Víme?
Moji máti. A pak to vzalo špatnej konec, víme? Přepadení?
Vražda? Znásilnění? Zotročení? Nebylo to úplně jasný. V
rodinný mytologii bylo něco o nočních tvorech, který si ji
vzali. Vampýři.

Najednou stál přede mnou a díval se
do mých očí.

– Ty jsi něco viděl.

– Podíval jsem se na něj.

– Moc jsem pil. Už nevim, co to bylo.
– Otřásl jsem se. Proč jsem za ní přišel? Neměl jsem s ním už
nic společnýho, snad kromě krve. Ale krev je závazek. Jsme
šlechtici. Krev něco znamená. Krev…

– Krev?

Podíval jsem se na něho, stál za
mnou, najednou o půl hlavy vyšší, než vypadal normálně.

– Jaká krev otče? Co to meleš? –

– Na tom nezáleží. – Najednou se
zmenšil a odšoural ke svýmu stolu. Ztěžka usednul.

Pořád jsem tam stál. Proč jsem tam
přišel? Co jsem tu hledal? Pohled mi znovu přistál na meči.

– Synu, na ničem vlastně nesejde.
Poslouchej mě. – Jeho oči zahořely, musel jsem se do nich dívat.
Viděl jsem tisíce bitev. Dunění kopyt. Pálení měst. Hranice.
Sekery, meče, šípy.

– Budeš potřebovat tenhle meč. –
Ruka mu vylítla vzhůru, jako by nebyl tím starcem, který končí
život zavrtanej do papíru a pergamenu, jako by byla chřestýš,
kterej útočí a tahle ruka udělal dva tahy prostorem a meč se
odlepil od zdi, vyrval skoby, prolítnul vzduchem jako blesk a zabodl
se kamenný stěny metr vedle mě.

Podíval jsem se na něj a pak na otce.
Už zase ponořil zrak do klikyháků před sebou.

Někomu moudrost knih, někomu
výřečnost kovu.

Šel jsem ke stěně, vzal za jemně
tepanou rukojeť, ucítil hebkost pavučin v dlani, kousnul mě
pavouk, sevřel jsem pevně a mocně trhnul. Vysypalo se něco zdiva
a zašustilo na podlaze.

– Pamatuj, že vlastně na ničem
nezáleží. – Vyprovodil mě ze dveří otcův hlas.

No ale vysvětli to tomu, kdo má kolem
krku smyčku.

4. Smyčka.

Spoutala mě. O tom nemohlo být
pochyb. Spoutala mě, přestože jsem cítil, jak mě meč posiluje,
jakou mi dává jistotu a tušení, že existuje cíl.

Spoustala mě.

Bratr. Ona. Meč. Vlade, kdo to je?

Zeptal jsem se ho, ještě ten večer s
mečem povytaženým z pochvy. Seděl na židly u krbu, svíral v
ruce plechový pohár s vínem a přikusoval kořen mandragory. Jeho
oči se po mě podívali tak ostře, jako kdyby byl mou smrtí.

– Neboj, jsem ještě tvůj bratr. –
řekl.

– Co se to tu děje? Mám právo to
znát, právem prvorozenýho, právem pána hradu! – Mělo to znít
výhružně, místo toho to znělo trochu jako skřípění veřejí
nebo cvrlikání pitomejch vrabců…

– Všechno, co se děje, děje se k
tvému prospěchu. – Vlad se napil z poháru a pak vstal a otočil se
zády ke mě.

– Všiml jsem si tvého meče. Otec tě
poslal mne zabít?

– Otec neví nic, nic jsem mu neřekl.

– Dobře. Řeknu ti o ní…

Otočil se ke mě, krb dohasínal, Vlad
mi nalil čistýho vína.

Ožral jsem se a víc si nepamatuju.

 

Pokračování bude, příběh je aktualizován, jak je průběžně dopisován.

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama