Reklama
 
Blog | Jiří Němčík

Povídka o lásce

„ Co kdybychom se rozešli?“ Řekla pevně opřená do mejch očí.

„ Tak jo.“ Otočil jsem se a odcházel pryč.

Cestou domů jsem se díval na sněhový vločky, jak mi tajou na
špičkách bot.


Po pravdě jsem nešel domů. Šel jsem o dvě ulice dál.
Odbočil, došel na její konec, znovu odbočil a pak zas. Pořád dokola, dokud se
nerozsvítila první lampa a sníh nezačal šednout. Zastavil jsem se před známou
hospodou, sáhl na kliku a dveře se skřípavě otevřely.

Reklama


Bylo tam všechno jako vždycky. V první místnosti
pokerovaná galérka, v zadní puštěnej kazeťák s E!E a pár špinavejch
hlav skloněnejch nad krabičkama s hulením.

Sedl jsem si, řekl „ Ahoj.“ a objednal si pivo.

„ Co je? Si nějakej smutnej?“ Zeptal se Slíva.

„ Ale to nic není. Normálka.“

„ Tak na zdraví!“

Lidi se nad půlitrama měnili, autoreverz otáčel kazetu Éček.
Dal jsem si dva panáky se Slívou, kterej se vrátil ze Španělska.

„ Teda pánové, zůstal bych tam dýl, ale ty Španělky fakt
nejsou pěkný.“


Vlastně jsem se cítil dobře. Zase jsem jenom sám za sebe.
Takhle je to nejlepší. Nechci mít pocit, že tomu druhýmu házim na hlavu svý
problémy. Říkat slova, který čekaj, když se mi chce mlčet a mlčet, když bych
řval a burácel.


Když nás výčepák ve špinavý zástěře vyhodil z hospody
se slovy „ Přijďte zejtra.“,


Vzpomněl jsem si na léto.

 


Šli jsme tenkrát v noci k mostu, co přetínal naše
město. Rozhodli jsme se, že skočíme.

Byl jsem tam s Adamem. Už byl svlečenej a říkal ať pohnu, že mu je zima.

Dokouřil jsem cigáro, svlíknul se taky, přelezl zábradlí a zahučeli jsme do tmy. Bosý nohy se dotkly bahnitýho dna, zamrskaly sebou
a naše hlavy se vynořily vedle sebe.

„ Paráda!“

„ Jdem ještě jednou!“

Doplavali jsme ke břehu, vyběhli kamenitej násep, přelezli
zábradlí a běželi po asfaltu, kterej byl ještě vyhřátej horkym dnem.

Měsíc skrýval svoji tvář za potrhanejma cárama mraků.
Naskočila nám husí kůže.

Byla nám zima, ale přesto jsme to udělali ještě jednou. Pro
radost.


Sotva jsme se navlíkli do suchejch hadrů, projel kolem
pomalu policejní vůz.

„ Co tady děláte?“ Stáhnulo se okýnko.

„ Nic, prostě tu stojíme!“

„ Proč nejdete domů?“

„ Procházíme se. V pohodě ne?“

Než zas okýnko zatáhli, zaslechl jsem „ Buzny.“

 

„ Oni za to nemůžou.“ Říká Adam. „ Naučili je všude vidět
nepřítele.“


Pak jsme se rozešli, protože Adam ráno musel někam
házet lopatou a já prostě proto, že jsem byl unavenej.

To bylo v létě.

 

 

Teď. Nohy mě donesly na to samý místo. Šel jsem sám, všichni někam zmizeli.

Opírám se o zábradlí a posloucham proud řeky, kterej se tiše valí pode mnou. Svěřuju se měsíčnímu bohu a šupinkám jeho kůže, co
se lesknou v řece. Je zima a sníh udusanej na chodníku mě studí do
chodidel. Přelezu přes zábradlí, ohlídnu se na svoje
věci pohozený u bot a skočim.


Do těla mi vjedou ledový nože, vyrazí mi dech. Zamrskám
nohama a jsem nad hladinou. Plavu ke břehu. K věcem. Vyběhnu po zasněženym náspu. Je mi strašná zima, třesu se. Sotva se obleču, začnou se do žlutejch kružnic kolem pouličních lamp zakusovat sněhový vločky.


Řekl bych, že jsem v tu chvíli byl v celym světě sám. Široko daleko žádnej policejní vůz s majákem a kromě promočenejch fuseklí žádnej nepřítel…

 

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama