Reklama
 
Blog | Jiří Němčík

Povídka o lásce, juristech a houskách

Když jsem M. poznal, tak řešila, že jí ten její vůbec nerozumí. Prostě si jen tak běhá po hospodách, fandí Slávii, studuje práva a omezuje ji v rozletu. 

Řekl jsem jí:

– Měla bys to s nim ukončit.

– Asi jo…když ty tak krásně voníš…na to já věřim, jak člověku
ten druhej voní, tak spolu musí bejt.

Reklama

Když jsem sklonil hlavu k její šíji, tak jsem uznal, že
na tom něco bude.

 

Jurista to nějak nemoh přenýst přes srdce. Ptal se: „Kdo to
je? V čem je lepší, než já! Já ho zabiju!“ A házel kolem sebe poháry, co
měl z dětskejch soutěží vyskládaný ve svým pokoji ve vile svých rodičů.

Když mi to říkala, tak sem litoval, že jsem nešel s ní.
Počkal bych venku a mohl by mě poznat.

– Poštval by na tebe svýho psa.

– Nějakej jezevčík mě nemůže zastavit!

– Jeho táta má kulovnici. Mohl by jí použít.

– Hm…tomu nevěřim, ale zajímalo by mě, jakej je to pocit, když na tebe někdo míří…třeba by se ve mě něco zlomilo, jako v Dostojevskym.

– Třeba bys byl mrtvej.

– Cha. Jako Hemingway.

Bylo to malý město, tak jsme občas juristu potkali. Většinou
seděl na baru a když nás viděl, okamžitě si objednal panáka a díval se na svoje
ruce položený na baru. M. mě táhla pryč, prej ať nedojde ke katastrofě. Smál
jsem se.

– Vypadá jako sráč. Na nic se nezmůže.

– No jo, ale zkoušky už udělal.

– No tak má zkoušky. Bude z něj právník. Na to seru. Já
jsem zas básník.

– A k čemu ti to je? Ještě ti za ty tvoje básničky
nikdo nezaplatil.

– Na prachy seru!

Když jsme došli do dalšího baru, potřebovali jsem oba
panáka. V noci jsem pak napsal šest, sedm básní, který jsem nad ránem roztrhal…

 

Sestěhovali jsme se.

Ona ráno odešla do práce a já ze začátku
vstával s ní, abych zasednul k psacímu stroji a začal do něj mlátit.
Většinou jsem po půl straně papír vytrhnul, odhodil do kouta a civěl skrz žaluzie
do světa, kterej mi byl cizí.

Každej den v půl osmý se přicoural po chodníku shrbenej
chlap v kšiltovce a šustákový soupravě ADIDAS, aby vyvenčil tlustýho
jezevčíka. Po něm šla listonoška. Mezitim Avie řehtavě couvaly k otlučený rampě
obchodu, co byl na dohled. Skladník ve vytahanym a vybledlym plášti v pauzách
mezi kouřenim cigaret ležérnim krokem vyvážel palety s rohlíkama,
květákem, Gambrinusem a tak dál. Řidiči na něj řvali, ať zrychlí, ale
nezrychlil. Nikdy. Byl mi sympatickej, ale nechtěl jsem bejt na jeho místě.

 

Tak jsem si udělal silnej čaj a v pauzách mezi tlučením
do klapek psacího stroje dumal o tom, že všechno se někam vytrácí. Postupně to
vyvane. Před třema rokama jsem byl jeden oheň, teď se ze mě kouří asi jako z
hromádky trusu v dešti…musel jsem něco udělat.

 

Večer přišla M. a prohlížela papíry, co jsem zaplnil
písmeny.


Stojí to za hovno. – říkam.


To neříkej. Není to špatný.


Je to vo ničem. Všechno je špatně.


Já myslim, že by ti pomohlo, kdybys ses víc dostal mezi
lidi. Třeba si našel nějakou práci a tak…přitom bys mohl psát ne?


No jo, to samý mi říkal tvůj fotr. A ten můj taky. Zdá
se mi, že to samý mi říká prodavačka, když mi prodává mlíko a nějak divně se na
mě podívá.


Nebuď takovej pesimista. Udělalo by ti to dobře…

 

Nakonec jsem si našel práci v pekárně, kterou vlastnil
takovej růžolící důchodce s rukama jak lopaty. Zasvěcoval mě, jak poklepat
chleba a zjistit tak, jestli je správně propečenej. Chodil jsem na noční, proklepával
chleby a nořil dlaně do ošatek s mákem, kterej jsem trousil na vymaštěný
plechy s bílejma rolkama budoucích rohlíků.

Ráno jsem šel domů a zdálo se mi o tom, že rohlíky nejsou
dostatečně propečený a celá várka mi spadla na hlavu. Připomínalo to sny, co
jsem měl na základce. Nemám udělaný domácí úkoly a zapomněl jsem přezuvky.
Zjištuju, že nemam ani kalhoty. Sakra, nemám ani trenky…

 

Jednoho večera jsem do pekárny nešel a místo toho zaplul do
svýho oblíbenýho baru. Sedim tam. Popíjim pivo, objednám si panáka ferneta. Najednou
koukám, že do baru vepluje M. s nějakym chlápkem. Uvidí mě a jde ke mně.


Co tady děláš? Neměl jsi bejt v práci?


No jo…kdo to je?


Kamarád. Ještě jsem ti o něm nepovídala?


Nazdar kamaráde. – Povídám mu.


Ahoj, ty budeš Jirka co? – Napřáhne ke mě ruku.


No a co ty? Studuješ práva? – Uchopím půlitr a zvednu nahoru.


Jak jsi to poznal? – Diví se. Napiju se.

Intuice básníka. – Panák přistane u mýho papírovýho tácku a zábava může propuknout.

 

V duchu si rýsuju osnovu další básně.

 

Tak šest, sedm jich stihnu napsat, než…

 

 

 

 

 

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama