Reklama
 
Blog | Jiří Němčík

Povídka o jedný buzerantský lásce

Měl jsem takovýho kamaráda. Blondýn, sečtělej, vysokej, hubenej. Jmenoval se Jirka jako já, ale říkalo se mu Bárt, protože nosil vlasy vyčesaný nahoru jako ten komiksovej sígr - Bárt Simpson. Poznali jsme se v baru, když balil barmana a moc se mu to nedařilo.

Tak začal balit mě. Poslal mi
nějakýho panáka, přisednul si, povídal něco o jiskře v oku.
Přišlo mi to vtipný a říkam mu, že jsem na holky. Vypadalo to,
že to chápe a dál jsem se bavili o literatuře. Tak jsme se
skamarádili. Přes Prousta. Říkal, že to byla jasná buzna.

Jenže to stejně každou chvíli na mě
zkoušel vybalit. Objednával mi pití, říkal všelijaký pitomosti
o přeceňování sexuality v literatuře a životu a něco o tom, že
nic není ujasněný, že by měl každej zkusit, na jaký vlastně
stojí straně barikády. Dost jsem se tomu smál a říkal mu, ať se na to fakt vysere. Prostě jsem na ty oblý tvary.

Fuj, prej o tom nemám vůbec mluvit.

Reklama

Možná by mohlo bejt divný, proč
jsem se s takovejma typama kamarádil, copak mi to nepřišlo odporný?

Vůbec. Přišlo mi to normální. Byl jsem mladej, zkoušel jsem, jak daleko rozpažím. Osahával jsem vesmír. Nic mi nemohlo bejt odporný. Nic mě nemohlo znechutit. Přišlo mi to jako ta nejnormálněší věc na světě. A když na mě chtivě civěl,možná mi to i lichotilo, když se líbim buzerantum, to je skoro jako když se líbim nějaký ženský. Dobrej pocit. Jo.

Jednoho dne jsem ale pochopil, že se
se do mě zamiloval a tim pádem je naše kamarádství definitivně v
prdeli.

Seděli jsme spolu na pivu, povídali
si o Bukowskym na chlastu a Burroughsovi na heroinu, když do baru
vpluly dvě moc pěkně disponovaný slečny, zasedly dvě barový
židle a začaly rty obepínat cigaretový filtry. Bylo to jak výzva.
Nohy přes nohy, upnutý svetříky, co přetékají obsahem. Zelená
na semaforu, dupneš na plyn a jedeš.

Šel jsem si k nim stoupnout s dvěma
panákama něčeho, co zrovna pily.

Bárt nás chvíli pozoroval, pak se k
nám přidal a pokoušel se je zesměšnit. Střílel tam do zakouřenýho vzduchu narážky na Zolovu Nanu nebo muj údajnej pygmalionskej syndrom a tak dál a na jejich nechápavejch výrazech mi doufal demonstrovat
jejich zoufalou nevzdělanost. Jako kdyby na tom kurva záleželo.
Jako kdyby to vážilo víc, než navoněnej, růžovoučkej svetřík,
co se dá v picosekundě stáhnout.

Když jsem šel na záchod, šel se
mnou a říkal mi – To jsou hrozný krávy co? A šilhal po mym
rozkroku. Pořád mi to nepřišlo divný ani odporný, prostě byl
na kluky a tyhle ženský mu přebíraly kamaráda, jenom tím, že
měly obliny na správnejch místech a víc nic dělat nemusely.
Jenom existovat a přehazovat nohu přes nohu někdy stačí.

– Nejsou Bárte, jsou to prostě ženský, v pohodě. 

Znovu jsem si k nim zas stoupnul. Smály
se mým vtipům. Všechno bylo na dobrý cestě. Moje peněženka
krvácela, Bárt tloukl hlavou do kachlíčků, barman nosil drinky,
noc se hroutila jak dům v demolici WT7, měnila se ve střepy,
strašně rychle, strašně silně…drinky. Smích, stovka sem a
stovka tam. No future, až zítra zase…pak tam Jirka začal
vychylovat, rozlil po baru rundu, nějakou skleničku, já mu řekl,
ať se na to vysere, ať jde domu, když chce dělat bordel, že mě
to nezajímá, chci si jenom v klidu povídat tady s těma slečnama
a tak udělal pár těch svejch dlouhejch kroků k východu a já zůstal s nima
sám…barman usínal za pultem, byli jsme tam sami, se svítáním
přichází útok nebo hrdinná smrt…

Vyšli jsme všichni ven. Já a ony
dvě. Nějaký ptáci řvali už z okapů a tmavá noc se rozpouštěla
jako když do kafe začneš přilejvat mlíko a koukám, Bárt,
Jirka, můj kamarád, se vyřítil zpoza rohu, dělal obrovský
kroky, pozoroval jsem ho, trošku se vlnil, jako domy vztyčený po
stranách ulice, jako projíždějící taxík, jako hroutící se
lampy…viděl jsem ten nůž. Co to děláš? Ne…

Ráno se probudím v objetí s
rozvlněným mořem hebkýho, ženskýho masa, dvě líný oči pod
rozteklejma linkama mě prosí o vniknutí do vlkýho klínu. Všechno
se mi zdálo?

Po souloži mi ta hebká, kozatá kdovíjaksemenujetřebamonika, při
úpravě podprsenky vysvětlí, že von tam jako přiběh a trochu
jsme se strkali a měl v ruce prázdnou lahev, takže ta se asi
leskla a já si to splet s nožem, no jo, byli jsme nalitý,
postrkovali se a on potom spadnul na zem a krvácel na hlavě, něco
jsem za nim volal a pak jsem mávnul rukou a šli jsme ke mě…

…a k
mýmu překvapení se zpod druhý peřiny vykulí ta druhá holka. Je
rozespalá.

– Vy hajzlové, vůbec jsem se nevyspala, jakej jste dělali
bordel. Nemáš na špeka?

Smějou se obě. Něco vytahujou z
kabelek. Balí do papírků. Koukám se na jejich oteklý obličeje,
já určitě nevypadam o moc líp. Shora na nás musí bejt moc
pěknej pohled. Odhalený střeva života. Raději se tam nahoru
nedívat. Co když nás na konci našich životů nesoudí žádnej BoG, ale prostě my sami?


Ale vydržíte to a jede se dál. Prostě bitva za pochodu.
Někdy má hluchý místa a z hlavy jsou kusy střepin po granátu na louce posetý
kráterama a jinak nic, jen chlad, mráz, a tak se tulíš k těm druhejm
spoluvojclum. A naše těla požadujou tekutiny a produkujou tekutiny, naše těla
spalujou a jsou spalovaný. A naše duše jsou navždy spasený, napsal někde jeden
filozof, Bondy asi, a kromě toho Džízas, tak co, třeba se pak postará, třeba
ne. Pojď kotě, přitulíme naše těla, roztočíme zas to kolo. I ty, druhá, třebalenko, budem tu ležet a čekat do soudnýho dne…jo šukat chceš? Tak
jo…chichi…jdi první, já už byla…

Zvláštní, jaká prázdnota se v
člověku někdy rozprostře po souloži. A může to bejt i s tim
správnym pohlavím.

Možná že kamarádství bude opravdu
víc, než láska. Každopádně víc, než šukání
rozhodně.

Tak sorry Jirko, blonďáku, buzno…


 

 

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama