Reklama
 
Blog | Jiří Němčík

norskej autostop

stopovat v norsku je trochu jako zpívat v karaoke baru. stojíte tam se zdviženym palcem a udivený ksichty za volantem naznačujou, že jste něco jako zvláštní atrakce. tady nestopuje nikdo. koho by to nelákalo, zas jednou chcát proti proudu? 

 

jeden chlápek zastavil. smál se a
říkal – zrovna sem svýmu synovi vykládal, jak jsem za mlada
stopoval, když sem byl na vojně a potřeboval ušetřit. to se
perfektně hodí, že tu jste. naházeli jsme bágly do kufru a hodil
nás dva kilometry.

– tady odsud vám to půjde líp. –

Reklama

vyrvali jsme bágly z kufru zpátky,
poděkovali mu a osaměli zas u silnice s dokonale hladkym asfaltem a
dokonale bílejma, nepřerušovanejma čárama, který na dotek prstu
reagovaly stlačením. guma nebo matrix, jeden nikdy neví.

nebo.

taky nám zastavila taková orientálka.
něco mezi indočínou a čínou. v autě měla pěknej bordel. dvě
děti vzadu, každý mělo v rukách nějakej blikající portable
dvd přehrávač. tašky s mraženejma kuřatama pod nohama. zanedbatelná
angličtina. čínskej kluk na mě kouknul a vyměnili jsme si široký
úsměvy. hned jsem věděl, že si budeme rozumět. na displeji se
mu proháněly nějaký kreslený postavičky a žvatlaly něco
kantonsky, ale nebyla to japonská manga, spíš to vypadalo na
západní produkci. skřítci s křídlama, fešná, šukézní víla
v minisukni, zamilovanej loser skřítek. malej číňan na mě
mrknul a vyměnil kantonštinu za angličtinu. prostě šel do menu a
hodil tam íngliš. pak nastavil ten přenosnej dvd přehrávač,
abych na to dobře viděl. tak sem místo norska sledoval nějakej
přiblblej film pro děti, abych mu udělal radost. ocenil to smutnym
pohledem, když nás jeho máma vyhodila u krajnice. toyota odvážela
jeho smutnou tvář do dálky a před náma byl ještě celej den do nějaký
slušný horský destinace.

vůbec nám stavěli spíš cizinci.

třeba tenhle kudrnatej, černovlasej litevec s pomalou
angličtinou, kterej rozvážně hledal slova a vždycky se u toho na
konci trochu uchechtnul. ptal se, jak dlouho jsme
stopovali na tom místě, kde nás naložil.

– dvě hodiny.

– norway is not a good country for
stop.

– jes.

pak jsme dlouho mlčeli. vypadal na
týpka, co rád mlčí. to se musí respektovat. někdy se ptám,
proč takový týpci nakládaj stopaře. no prostě rádi mlčí s
někym. to dává smysl..mlčet sám je nuda. to umí každej. 

ale zajímalo mě, odkud je, tak sem se
zeptal, litva, no jo, to znám, riga – capitol city? jes…

seděl jsem vzadu a vedle mě na
zaprášenym sedadle tvrdě pracujícího se povalovaly prázdný
plechovky od energetickejch nápojů a cocacoly…kolem nás se
vztyčovaly norský hory a lesy.

alice uviděla značku s losem. něco
jako u nás značka s jelenem. POZOR LOSI! ukázala na ní.

– we wants see this animal.

– no, já jsem tady pět let a
ještě jsem žádnýho neviděl…cha. smáli jsme se.

pak nás hodil o 40 km dál, než musel. prostě zastavil, zamyslel se a řek. já vás vezmu dál…

říkal, že musíme jet do litvy,
stopuje se tam kurevsky líp, než tady.

všichni stopujou.

a všichni
ty stopaře berou.

chtěl sem mu říct, že tím se vyznačujou
bohatý společnosti, že na stopaře převážně serou a řidiče
před jejim nakládanim dokonce varujou, ostatně jako varujou před
čímkoli, co jednoho odvádí od vydělávání a utrácení prachů,
ale moje íngliš by na to nestačila a moje ruština tuplem ne, tak
sem si tuhle myšlenku schoval pro vás.

ale abych nebyl úplně nespravedlivej.
zastavil nám jeden nor v dodávce s nákladní plošinou na který
se válely nějaký sudy od asflatu, krumpáče, lopaty a tak. tenhle
nor byl úplně krásnej. bílý vlasy, vousy, modrý, klidný,
usměvavý oči, kolem třiceti, ve špinavym, propocenym tričku.
nejdřív kolem nás přejel, ale pak to otočil, znovu kolem nás
přejel z druhý strany, znovu to otočil, stáhnul okýnko a ptal
se, jestli máme kde spát, že má cabin a můžeme spát klidně u
něj, anebo nás aspoň vezme kousek, že jede asi dvacet kiláků.

hrálo mu tam nějaký country, na
podlaze se válely plechovky od tuborga a na přístrojový
desce zas pytlík s tabákem. prostě pohodář.

říkal, že opravuje cesty, takový ty
menší. v zimě zas nedělá nic. jen sedí u krbu a chodí na lov
vysoký. říkali jsme mu, že máme namířeno do hor, že já
miluju norský hory, ten klid tam a on říkal jo, we ár
laky…beautiful kántry…

ukázal nám, jak pěstuje břízy, kde
má ovce a ubalili jsme si spolu cigáro a vykouřili ho usazený na
hustym trávníku před jeho bílym, dřevenym domem. řek nám, že
nás zve ne večeři, něco uvaří a můžeme pak spát v takový
chatce na zahradě, bude rád. jeho žena je v německu a tak si rád
popovídá. prej má i nějaký pivka.

jenže byly tři hodiny odpoledne a
chtěli jsme do těch hor. všechny ty silnice s výfukovejma plynama
nechat za sebou a dejchat horskej vzduch, poslouchat pohyb v
ledovcovym splazu, poskakovat po kamenech při překračování řek,
vařit si jídlo a čaj na malym, lihovym vařiči.

tak sme řekli díky, jsi fakt moc
hodnej, ale my potřebujeme jet dál.

rozloučil jsem se nim podánim ruky a
pevně jsme si ji stiskli.

měl ji plnou mozolů, jako všichni
dobrý lidi.

tak takovej byl taky autostop v norsku. 

vlastně žádný karaoke, občas se mi chtělo úplně nahlas zpívat. 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama