Reklama
 
Blog | Jiří Němčík

Nejkratší koncert v mym životě

Všechno důležitý se stalo, už když sme byli malý. Vzpomínam si, jak sem byl malej kluk. Bejt malej kluk se nevyplatí, protože kolem je spousta velkejch kluků, říkaj si dospělí a některý z nich si říkaj RODIČE a tvrdí, že vlastní váš čas, myšlenky, přání a touhy.

Čet sem si tehdy asi osmiletej, malej, pohádkovej, večerníčkovej, zrovna nějakou knihu, asi to bylo Pět neděl v balonu, když jeden z těch velkejch kluků, kterej si říkal TÁTA, za mnou přišel a vytáhnul mě od knížky, jako se tahaj lišky z nory. Vedl mě přes byt s rukou na mym krku a ta ruka byla jako svěrák, jako obráběcí linka a já byl kus železa, kterej byl chycenej a musel si projít trnitou cestou kusu, kterej musí bejt teprv obrobenej, osoustruženej, vyfrézovanej a vybroušenej. Společnost se zúčastní, pomůže a rodina mě podrží břichem k těm nožum…

Vylezli sme na balkonu, pořád mě držel za krkem, předsunul před sebe, abych viděl přes obrubeň dolu na ulici, kde obvykle parkovaly auta a nedělo se nic, ale teď se k něčemu schylovalo a tak mi řek:

-Podívej se. Co vidíš?

Reklama

Po ulici táhla banda vlasatců v džínsech a zpívali si. Jeden z nich měl zavěšenou kytaru kolem krku, hobloval tu kytaru a zpíval ze všech nejhlasitěji, zkoušel sem porozumět o čem, ale byl sem čtyři patra nad zemí a oni si zpívali hlavně pro sebe, jak tak šli tou ulicí a chlapi si nesli nějaký lahve vína a pár ženskejch se kolem točilo v podomácku upletenejch pončo a bylo něco jako červenec, docela horko a já nechápal, proč mi ty lidi táta vlastně ukazuje, ale na druhou stranu sem cejtil vzrušení, protože to bylo něco jinýho, než na co sem byl zvyklej, ty lidi si prostě tancovali ulicí a připadalo mi, že se některý vznášej, jak to bylo ladný a hezký a tak sem se opřel o balkon a s otevřenou pusou na to zíral a zeptal se táty:

-Proč tak zpívaj tati?

-Protože sou zchlastaný a sou to hašišáci.

-A proč sou to hašišáci tati?

-Protože sou vlasatý máničky, nemejou se a ruší noční klid. Dobře si je prohlídni!

Koukal sem se na ně. Vypadali jinak. Vypadali trochu divoce, tanečně, svobodně, ale ze čtvrtýho patra se blbě usuzuje. Bylo to jenom takový ovanutí, který sem nemoh nijak vyhodnotit. Byl sem pionýr, sbíral sem papír, kov, měl sem diplom za soutěž O ZEMI, KDE ZÍTRA ZNAMENÁ JIŽ VČERA. Tohle sem neznal a do tý chvíle sem neznal ani slova jako hašišák, mánička, a neznal sem tenhle výraz v obličeji mýho fotra, kterej se blížil úplně nejvíc třídní nenávisti, jak nás o tom ve škole učili… Pak si ke mně táta přidřepnul, otočil mě čelem k sobě a chvíli se mi vážně díval do očí a pak pokračoval:

-Musíš mi něco slíbit!

-A co tati?

-Musíš mi slíbit, že nikdy nebudeš jako oni! – Přikývnul sem.

-To nestačí,- Zatřásl se mnou jako kdybych byl rohožka, kterou je nutný vyklepat:

-Musíš mi to slíbit!

A v jednoho fotra věřiti budeš.

-Slibuju tati.- Pak mě objal a byl spokojenej.

Odcházeli sme z balkonu, když zahvízdaly gumy a u party vlasatců zaflekovalo žlutý auto s nápisem VB. Vylítly z něj zelený postavy příslušníků Veřejný bezpečnosti. Terminátoři osmdesátejch let. Chtěl sem odejít zpátky ke svý knížce, ale otec mě zastavil.

-A teď se dívej, co se stane lidem, jako jsou oni. A díval sem se, jak příslušníci vytahujou pendreky a jeden z nich bací toho s kytarou, kytara spadne na zem a zasténá.

-Držte huby! Navalte občanky! Dobře sem se díval. Jak je chvílema těma pendrekam mlátí a chvílema nechávaj vycukat vleže na zemi a pak přijedou další auta a naloží je do těch aut a jeden z vlasatců začne utíkat a dva příslušníci se za nim pouští s pendrekama v rukách a on zakopne a oni ho začnou mydlit.

-To už vidět nemusíš. – Řekl otec a zavedl mě zpátky ke knížce.

-Čti si zas.-A odešel k televizi.

Ale já se zvednu a koukam zavřenym oknem, protaženej pod záclonou. Pořád ho mlátí, mám to bez zvuku, je to přízračný, jak ve snu.

Cejtim, že je něco špatně.

Cejtim, že je něco špatně. Ale nevim, čim to je. Indiáni byly přece taky vlasatý. Vinnetou byl taky vlasatej. Získal by si Old Shatterhand muj respekt, kdyby mlátil Vinnetoua? Něco bylo špatně. Díval sem se, dokud ulice nebyla čistá, bez vlasatců, bez aut, bez štěstí a smíchu. Z vedlejšího pokoje se smál můj otec filmu pro pamětníky. Něco bylo úplně špatně. A trvalo mi chvíli, než sem se zase posadil ke knížce a začetl se. …

Nesplnil sem slib, nechal si narůst dlouhý vlasy, chlastal sem, v noci vyl s měsícem, sem tam hulil trávu a když u mě jednou zastavilo policejní auto, abych jim ukázal občanku a obsah svejch kapes, řek sem jim: jmenuju se Vinnetou a občanský průkazy neuznávam… Odvezli mě na služebnu a tam mi významně ukazovali tonfy. Mlčel sem a dostal sem facku. Pak druhou. Režim se může změnit, ale lidi, který prosazujou pořádek a řád, ty se nezměněj nikdy. Pořád stejný kurvy. Pochopíš to, až když se začneš moc odlišovat. Dokud budeš držet lajnu, nikdy ti to nedojde. Sleduj filmy pro pamětníky a nezapomeň si naplňovat břich.

Když mlátí Czechtekk, mlátí Vinnetoua. Když kopaj do bezdomovců, zapichujou kopí do hrudi Krista. Dobře se dívejte z balkonu a neposlouchejte svý fotry. Nechte si narůst vlasy a zpívejte s těma na ulici a když přijedou policejní vozy, zpívejte dál nebo budete asimilováni a v hlavě budete mít máselný hrudky místo mozků. Když budete mít štěstí, obalí tu hrudku do značkovýho obalu a povezete se s jinejma hrudkama směrem k zářnym budoucnostem. Dejme tomu k volbám…

Byl to asi nekratší koncert v mym životě, ale ve skutečnosti ty kluci na ty kytary pořád hrajou…

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama