Reklama
 
Blog | Jiří Němčík

Milostný dopis v azbuce

"Jestli tak jednou osud se mnou svede tě - ach, veselé věci začnou na světě..."

Řekli nám, že když jsme ti pionýři, že bychom se měli dívat po světě. A na východě, kde leží sovětský svaz, na východě, kde vychází slunce, na východě, kde žijí sovětští lidé, na východě, kde začíná svět, tam je to místo, kam se máme dívat.

A když se podíváme pozorně a zaostříme zrak, uvidíme město, docela podobné tomu našemu a tam žijí lidé, tisíce lidí, kteří tancují, zpívají, jezdí s traktory a smějí se. Uvidíme město, bratrské město, se kterým máme družbu.

 

Reklama

– Víte, milé děti, kolik v takovém městě žije pionýrů, jako jste vy? A všichni by se s vámi chtěli kamarádit. Jenom s tebou Němčíku nevím, doslechli se už, že jsi se o sovětských lidech na MÉ hodině vyjádřil, že jsou to RUSÁCI. – Pravila souška Smrtka a za pozlacenými obroučkami jí nervozně poskakovaly oči, jako kdyby to byly samostatný bytosti, který můžou kdykoli vylízt a oplácat mě celýho svým slizem.

Tlumený smích třídy. Vždycky tu je takový smích.

Zrudnul jsem jako sovětský prapor. Vždycky tu je nějaký prapor.

– Ale…- dramatická pauza – pionýrský slib jsi složil, dostal jsi důvěru. Této naší krásné hry se budeš moci také účastnit. – Vždycky tu je nějaký odpuštění.

Zezadu do mě někdo štouchnul. Vždycky tu je někdo, kdo si rád bouchne.

Buch.

 

Každá třída dostala příděl sovětských pinýrů, o které jsme se měli pionýrsky rozdělit.

Takže, aby se nestrhla rvačka, rozdělila nám je souška.

– Ty Němčíku dostaneš tuhle pionýrku. Píšou, že je to skvělá pionýrka. Možná se od ní něčemu naučíš. Navíc se jmenuje téměř jako ty. Irina. – Pomalu mi podává malý lísteček se jménem a adresou. Vezmu si ho.

 

Dostali jsme to za domácí úkol. Napsat dopis v azbuce a přečíst před celou třídou.

 

Sedím doma nad bílým listem papíru.

Bude to úplně první dopis, psaný neznámýmu člověku. Na druhý straně čeká někdo, kdo o mně nic neví. Já nevím nic o ní.

Irina. Kdo jsi?

Skvělá pionýrka.

Referentka třídy.

Chodíš se koupat za chemičku do pěnící řeky a s nohama ve vodě otvíráš Marinu Cvetajevu. Oněgina. Pohledem zachytíš o vlající hřívu právě vyplavenýho koně, kterýho ještě nezavřeli do konzervy. Usmíváš se a rozpouštíš si vlasy.

 

Možná bych měl začít takhle:

Daragaja Irina, ja ljublju očeň těbja.

 

Někde vzadu v mozku se vztyčuje souška Smrtka a hrozí.

– Ta tvoje čtyřka z ruštiny není jen čiré lemplovství. Jsi prostě hlupák. Co to píšeš? Nevíš, nejdřív by jsi měl něco napsat o sobě? Jak zde žijeme? Jakou máme spotřebu masa na čtvereční metr? Na krychlový metr?

Omlouvám se souško Smrtko. Máte pravdu. Napravím to.

 

Vpjervod mojevo pisma…ty izvinji menja, što ja plocho pisaju pa rúski. Ja sluchal o těbja, ty očeň chorošaja děvočka, pioněrka. Ja nět takoj očeň chorošoj. No, ja ljublju ruskuju zemlju. Ja ljublju ruskovo spisovatelja eto Maxim Gorkij a tóže toho s rozcuchanejma vlasama, o kterým nikdo neví, jak a kde skončil. Nechtěl svou hlavu přizpůsobovat hřebenu a jeho oči se smály. Pořád se smály. I když už přicházel konec, určitě se pořád smály. Taková je v té vaší zemi síla, že se pořád můžete smát, i když u dávno není čemu…

Je to tak správně souško Smrtko?

Napíšu to, přečtu to a pak si mě uštkněte. Moje oči se budou pořád smát, i když už dávno není čemu a proč.

 

Jenže jsem malej kluk. Nezapomínejme. Myslím si, že se musí poslouchat. Napíšu snad něco o tom, že žiju v malém městě na malé řece. Je nás tu 25 tisíc. Máme dvě fabriky. Tři velké komíny. Rád bych jednou na jeden z nich vylezl. Táta pracuje v jedné fabrice. Máma v druhé. Táta žije s tetou. Máma s náma. V televizi dávají skvělý sovětský seriál – ELEKTRONEK. Myslím, že robotika je budoucnost lidstva. DASVIDANJA.

 

– Němčíku překvapil jsi mne. Oprav si hrubky. Lenka ti pomůže. Viď Lenko.

Lenka se culí z první lavice. Culíky poletují vzduchem a víří bělostnej prach z křídy.

– Ale to o tom komínu vyhoď. A tátu s tetou taky. Robotika se ti povedla. To jsem nečekala. Máš za 3.

 

Vyhodili jsme hrubky. Komín. Tátu s tetou a mámu a poslali jsme ti dopis. Irino.

 

Představme si ho, jak letí. Někam za Dombas. Někam za Charkov. Někam, kde sedí Irina s nohama na břehu zpěněný řeky. Bude muset jít domů a napsat dopis. Někam za Karpaty, někam na úplný západ velký socialistický říše.

 

Tam někde sedí kluk s nohama ve vodě zpěněný místní textilkou a čeká na dopis od tebe. Slibuje, že ti pošle žvýkačky pedro a taky nějaký LIPO. Slibuje, že až vyroste, nebude se česat, slibuje, se bude smát, i když už nebude čemu. A konečně slibuje, že najde způsob, jak otevřít všechny ty konzervy, kam nám zavřeli všechny vyplavený koně.

 

Možná to ještě nevíš. Možná to ještě neví. Zatím čekají každej na jiným břehu řeky.

konec první části.

 

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama