Reklama
 
Blog | Jiří Němčík

Marx, Engels, Beatles…

Šel jsem si půjčit do knihovny Marxe. Zajímalo mě, kde udělali soudruzi chybu. Knihovnice na mě koukla, brejle jí sjely po nose dolů, prstem je zamáčkla.

  • Opravdu si to chcete půjčit?

  • Ano. Zajímá mě to.


Podezíravě se na mě podívala.
Normálně si tyhle věci nepůjčuje. Obvykle mu stačí
nějaká beletrie. Nějaký ten Dostojevský,
Kafka, jo počkat, jednou měl toho Nietzscheho…

Reklama
  • No, víte. To musím
    nejdřív pro klíče. Máme to zamčené v
    archivu. My to tady nepropagujeme.

  • Nevadí, počkám si.

Odcházela pevným krokem,
cestou se za mnou ohlédla. Připadal jsem si, jako bych jí
řek o porno.

Stoupl jsem si k regálu s
novinkama a vida. Vlasta Třešňák. Klíč je pod
rohožkou. Všichni to tak chválej. Asi to budu muset dát.
V literárních novinách o něm psali jako o novém
Hrabalovi. Novýho budem potřebovat, ten starej už
dotygroval…z balkonu.

  • Tak tady to nesu. – Zafuní
    knihovnice. Otočím se.

  • To jste mi měla říct,
    pomoh bych vám. –

  • No jo, pronese se to. Je to
    kompletní Kapitál. V jednom svazku. – S vypětím
    všech sil to položí na pult.

Strašná bichle. Tlustá,
obrovská. Vazba neohmataná, jako nová.

  • A víte, že jste první,
    kdo si to půjčuje? Co tu jsem, tak nikdo. Až vy. – Zasedne
    knihovnice k PC a povzdychne si.

  • Vezmete si dnes ještě něco?

  • Asi budu rád, když donesu
    domů tohle.

  • Tak mi dejte legitimaci.

Knihovnice tuká do kláves.
V duchu říkám Marxovi. Seš fakt tlustej. Kdybych tak
nebažil po poznání, tak bych se na tebe fakt, víš
co. Zajímalo by mě, co by si o tom pomyslela moje učitelka
ruštiny, co mě nutila říkat Sověti místo
Rusáci…nosila rudou kravatu a chodila na všechny schůze.
Její hlava byla tak zvláštní, že by se pěkně
vyjímala vedle všech těch bust Marxe, Engelse, Lenina…

  • Tak tady to máte. – Vytrhla
    mě z myšlenek knihovnice. – Je to speciální
    výpůjčka. Musíte to vrátit do 14ti dnů.

  • Vždyť to nikdo nečte? – Podivil
    jsem se, ale v knihovně nejsem zvyklý se hádat. Je to
    jak v kostele. Každej, kdo tam pracuje, má pravdu.

  • Taková jsou pravidla. Já
    jsem si je nevymyslela pane Němčík.

  • Tak jo. – Budu podle nich hrát.
    Jenom si chci přečíst tady toho vousatýho týpka.


Doma to čtu a prvních desítek
stran si říkam, to je strašná nuda. Otvíram
okno, venku to štěbětá, slunce svítí a já
tu ležim s takovou bichlí, s Marxem. Já snad nejsem
normální.

Šel jsem do hospody.

Vrátil jsem se v noci. Marx tam
pořád byl. Měl jsem pár piv, tak jsem si troufnul
znovu ho otevřít.

Diktatura proletariátu…utlačování
dělnické třídy…počty obětí…prádelny…dětská
práce, otroci kapitalismu…statistika úmrtí…ježíš,
to je hrůza. Žádnej děj. Osa příběhu. Postavy se
nevyvíjí, protože tam žádný nejsou.
Jenom dělnická třída, buržoazie, dějinná
nutnost nebo co. Otočím sto stran. Ty samý slova. Už
tu knížku neudržim. Podívam se po blikající
žárovce. Zvětšuje se a zmenšuje. Mohutně vzplane
spravedlivým ohněm. Všechno shoří v ohni revoluce.

Ráno se probudím, knížka
na mě leží. Jsem zesláblej a nemůžu ji shodit. Ruce
se mi změnily na dvě krovky a přestěhovaly se na záda.
Nee…je to jenom další sen. Převalím se a kniha
sklouzne na koberec. Musím se toho Marxe zbavit. Ale možná
to bude tím Kafkou předtím…

Když jsem ho vracel, tak se mě jiná
knihovnice ptala.

  • Tak to jste byl vy, kdo to měl
    půjčený!!

  • No jo, ale nikomu to na mě
    neříkejte.

  • A co si půjčíte dnes?

  • Víte, asi zajdu do oddělení
    poezie…

 

 

 

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama