Reklama
 
Blog | Jiří Němčík

Maroko v Čechách

The Master Musicians of Jajouka vystoupili 30. 1. v Lucerna Music baru. Když tuhle bandu z odlehlé horské vesnice v severním Maroku poprvé slyšel slavný feťák a spisovatel W. S. Burroughs, nechal se slyšet, že by při psaní nespotřeboval tolik fetu, kdyby mu někdo opatřil jejich vinyl.

Nebyl ovšem sám, kdo kouzlu tohoto tranzovního (ve smyslu přivádějící do tranzu pomocí hudby) bandu propadl. Mick Jagger se o téhle kapele vyjádřil, že jde o jednu z hudebně nejinspirativnějších skupin na zemi. Tak pravil Bůh rock’n’rollu, přičemž je vědecky dokázano, že v době tohoto výroku už dávno nefrčel na kokeši.

Jajouka je starověká vesnice, s neuvěřitelnou 4000-letou tradicí tranzovní hudby. Vesničané byli Marockým královstvím osvobozeni od povinnosti platit daně s tím, že jejich jediným posláním je zdokonalovat se v hudbě a předávat štafetu mistrovství z otce na syna. Po získání titulu mistra se stávali královskými hudebníky s uznávanou schopností léčit hudbou. Jejich privilegie přetrvala všechny kolonizační snahy evropských mocností a zanikla až počátkem 20. století. Přesto se díky podpoře místních zemědělců i nadále mohou věnovat pouze a jedině hudbě. Čili je to podobné jako v případě Pražské komorní filharmonie.

Vše vypuklo asi v půl 9. Na pódium vstoupilo šest maročanů ve volných bílých oděvech. Kolem hlav měli omotané nějaké „plenky“ a jeden z nich vypadal jako Kaddáfí. A to byl kapelník. Nejdřív jsem se od něj dozvěděli, jak moc je šťastný, že je v Praze, protože jako malému klukovi se mu jednou zdálo, že je v Praze a teď se mu sen splnil a je velmi šťastný. Znělo to upřímně. Asi na té Praze něco bude. Něco, co se přesahuje všechny Megaztráty a Openkrady.

 

 

Reklama

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Úvodní instrumentální song odehráli muzikanti v sestavě tří bubnů zvaných TEBEL a zvláštních Jajouckých fléten známých jako LIRA se zvukem podobným hoboji. Už první píseň naznačila, jakým způsobem působí jejich hudba. Repetetivní opakování naznačených melodií, postupně skládaných a vrstvených tak, aby společně s neustále se zvyšujícím tempem přiváděly mysl posluchače do stavu, ve kterém mizí všechny myšlenky. Postupně se objevovaly všechny koncepty známé z techna, house, rock’n’rollu, trance music i minimalu. Kumulace tempa, pak náhlá pauza, která působí jako rána kladivem do hlavy a znovunavázání na stejném místě, všemi hudebníky naráz v ještě vyšším tempu. Zvuková stěna držená dvěma pištci, zatímco bubny nenápadně zvyšují tempo a údernost a třetí LIRA působí jako pěna na vrcholu Tsunami, která se vám valí hlavou.

Pro představu tohle „techno“ nahráli v roce 1971 (!)s Brianem Jonesem. 

Jednotlivé písně měly dosti dlouhou stopáž a obvykle začínaly kapelníkovým sólem, během kterého naznačil koncepty a melodie, zatímco ostatní jen tiše a soustředěně naslouchali a v určitý moment za začali přidávat a navazovat, jakoby každý se nejdřív chytil jiného motivu, ale postupně se motivy sbližovaly až konečně vše vrcholilo v dokonalém propletenci, který mířil stále výš a mohutněl až do frenetického závěru, po kterém následoval nadšený potlesk.

Byl to prostě hodně zvláštní večer, plný rozpáleného pouštního vzduchu starého 4000 let. 

Psáno pro poslouchej.net.