Reklama
 
Blog | Jiří Němčík

Kluci a holky z vesnice aneb gender fotbal

Jako malej jsem si užil srandy. Bydleli jsme sice v paneláku, ale babička z máminy strany bydlela v baráčku na vesnici. Tak 100 čísel, jedna hospoda a hasičská zbrojnice s naleštěnou stříkačkou, co nikdy nevyjela.

U babičky to bylo fajn, ale těšil jsem se, že sotva přijedem k ní domu, shodim tesil a vklouznu do tepláků. Pak přeskočim plot a za chvíli zvonim na bratrance Míru.

 

Brý den. Je doma Míra?

Reklama

Jo, já ti ho zavolam. –

 

Za chvíli se otevřou dveře a vykoukne kudrnatá hlava. Kejvne na mě, zasměje se. Koukam, že má vyraženej zub.

 

Čau Míro.

Kdy už se naučíš hvízdat?

Nejde mi to no…

 

Kluci z vesnice zásadně nepoužívali zvonky. To bylo pod jejich úroveň. Nebyl jsem ale jedinej, komu to nešlo. Ještě tu byl Sádlo. Pepa Melánů. Tlustej neohrabanej kluk. Ve městě by byl loser, tady byl ještě větší…Sádlo měl ale fintu, nosil v kapse nábojnici sebranou na střelnici a naučil se foukat do ní. Taky mi jednu dal, ale já ji hned ztratil. Tak jsem zvonil.

 

Máš kopačky? Jdeme na fotbal.

Nemam. Máma mi je pořád nechce koupit, prej až k vánocum…

Kašli na to, zakopem si.

 

Míra hvízdnul u Sádla před barákem.

 

Brejden je Sád…Pepa doma?

Je, co mu chcete?

Aby si šel s náma zahrát!

 

Sádlo vyběh ven, celej říčnej. Měl radost. Pruhovaný tričko si zastrkával do trenek přes sádelnatý pneumatiky co měl kolem pasu. V jedný ruce držel rohlík s tlustě navrstvenym máslem.

 

– Čau, hele my jdem na hřiště a ty voběhni kluky. Že tam čekáme a dáme fotbal. – Řek mu Míra a šli jsme na hřiště.

 

Tam jsem se posadili na kolotoč za bránou, kecali o přípravách na mistrovství světa.

 

– A co myslíš, že rusáci?

– Ty nehrajou nic. V hokeji sou dobrý, ale fotbal neuměj…

– V hokeji by si ten tvuj Maradona taky neškrt.

– To kecáš, určitě by mu to šlo, akorát by musel od dětství trénovat. Kdyby se narodil v Rusku, tak je lepší, než Larionov…

– To určitě…takovej zakrslík.

– Vo tom nepochybuj.

 

Šli jsme se rozkopat, než přijdou kluci.

 

Za chvíli se přiřítili. Malej Kulich co hraje doma na harmoniku, Franta co má bráchu, kterej má mopeda, Pepa Kajzrů, co má fotra, kterej zdrhnul do západního Německa a pár dalších a nakonec funící Sádlo, kterýho jsme strčili do branky, protože zabere nejvíc místa.

 

Přiběhly i nějaký holky a chtěly taky hrát…někdy jsme je nasazovali v poměru dvě holky na jednoho kluka. Jejich styl byl nehrát na míč, ale na člověka, co má míč. Takže místo, aby šly po míči, zubama nehtama rvaly tepláky a vlasy z toho, kdo se dostal k míči. Musela se pak pořád přerušovat hra a končívalo to jejich vyřazením ze hry. Taky nedokázaly hrát pozičně, nahrávat si. Když se jim podařilo zneškodnit toho, co držel míč, vyrazily s míčem zuřivě k bráně, bez ohledu na možný přihrávky, dokud nebyly nemilosrdně zastaveny čelním střetem s obráncem…dneska nás ale bylo dost, takže akorát seděly na kolotoči a řešily nějaký svoje věci.

 

Jednou míč proletěl bránou. Gól. Letěl kolem kolotoče. Lucka vyběhla za nim, chytla míč a utíká. Holky se rozutekly, chvíli si míč přehazovaly, než jsme je zkosili, jednu po druhý a míč jim vzali. Míra Lucce chvíli dával válečky, dokud neodpřisáhla, že už to dělat nebude. Pak jsme ji nechali jít a šli zas hrát. Za chvíli zas seděly u kolotoče a něco si spolu řešily. Míč proletěl bránou, letí kolem kolotoče. Vyběhne Lenka, holky se rozprchnou…

 

Užil jsem si legraci jako malej.

 

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama