Reklama
 
Blog | Jiří Němčík

Kamarádi

Měl jsem takovýho kamaráda. V podstatě jsem ho vůbec neměl rád. On mě ale jo. Nosil mi svačiny a půjčoval svoje knížky. Měl veliký oči a těma na mě zbožně koukal. Hlavně tenkrát.

Do třídy přišel před týdnem.
Takovej vytáhlej, hubenej, jemný rysy v obličeji, spíš
jako holka.

– Jmenuju se Michal. – Řekl, když
stál před třídou a učitelka ho s poplácnutím
po rameni vpustila mezi nás. Chvíli všichni čuměli.
Někdo po něm hodil gumu. Dostal s ní do ksichtu, ale dělal,
jako že se nic neděje.

O přestávce si ho vzali do
parády. Nejdřív se seběhly holky. Ty musej být
u všeho první. Seděl tam mezi nima, odpovídal na
jejich otázky. Vypadal jak holka. Šlo mu to s nima.

Reklama

S klukama už tolik ne. Asi mu
záviděli, že se s nim holky baví a smějou se, když
něco říká. Ne každej to umí, bavit se s
holkama. Ještě tak vlepit žvejkačku do vlasů. Na to jsou tady
experti…

Pepa se dohod s Pavlem a když šel na
záchod, tak ho tam zavřeli. Chyběl celou hodinu, než ho
někdo vysvobodil. Učitelka se sháněla, v lavicích to
zahučelo a za chvíli jsme to věděli všichni, kromě ní.

Pak mu vzali svačinu. Jednou, dvakrát.
Pár se jich postavilo do dveří, když třída
odcházela a strčili do něj, když šel kolem. Chvíli
do něj strkali, upadla mu taška, kopli do tašky, zajela pod
topení.

Jenže jsem šel za nim. Měl jsem
rozečtený Hochy od Bobří řeky a Vinnetou byl se mnou
pořád.

– Nechte ho! – řekl jsem.

– Nebo co? – podíval se na mě
Pavel. Takovej nakynutej blondýn. O půl hlavy menší,
než já. Spíš faldy, než nějaký svaly.

– Nebo ti jí napálim.

– To bych chtěl vidět. –

Na nic
jsem nečekal, vzal jsem ho do kravaty a chvíli ho držel,
dokud nekřičel, že se vzdává. Byl jsem druhej
největší ze třídy a táta mě nutil
večer dělat kliky. Pak jsem ho pustil.

Ostatní se v poklidu rozešli a v
obličeji rudej Pavel se shejbnul pro tašku a zahanbeně odtáhnul.

Tak to začalo. Michal na mě čekal
před školou. Kam jdeš? Kde bydlíš? Můžu jít
chvíli s tebou? Za rohem vykoukla Pavlovo hlava. Když viděla
mě, zase zmizela. Řekl jsem mu, že jo. Poskakoval kolem mě až
před barák a slíbil, že mi zítra přinese
super knížku.

Přines. Byla fakt parádní.
Přines mi i svačinu. Při každý přestávce byl
nakýblovanej u mě v lavici a pořád něco říkal.
Problém byl v tom, že jsem ho nemoh vystát. Byl mi
protivnej.

Dvakrát nebo třikrát
jsem se dal přemluvit, abych šel s nim domu. Jeho máma měla
radost, přinesla nám do pokoje štrůdl, chleby tlustě
pomazaný máslem a posypaný petrželkou. Kakao.
Michal mi ukazoval svoje slepovací letadýlka, knížky,
atlasy a mapy…měl jich víc, než já. Táta je
prej bohatej, ale jezdí někde po světě. Dal mi svýho
nejlepšího indiána.

– Na důkaz našeho přátelství.
– Pronesl s vážnou tváří. Hmm, už musim domu.

Nějakej tejden jsem to polykal a říkal
si, že by to tak Jestřáb chtěl.

Pak jsem ho začal pálkovat.
Nikdy jsem mu neřekl, že je mi protivnej, že s nim nechci mluvit.
Znáte to, jen sedíte a říkáte…hm…a
dáváte najevo nezájem. Zív, zív…

Došlo mu to a byl smutnej. Vidim ho
dneska, jak tam sedí v tý svojí lavici a otáčí
se dozadu směrem ke mně. Dělám, že čtu něco v učebnici.
Soustředim se na debilní slova o Velkym Sámovi. A
cítim jeho pohled.

Paměť je selektivní. Pamatuje
si, co se jí líbí. Vytváří lepší
obrazy. Jen doufám, že když se zas seběhla smečka kolem
opuštěnýho kusu, nebyl jsem ten, kterej už se ani
neohlídne…

 

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama