Reklama
 
Blog | Jiří Němčík

K ohni patříme všichni aneb lyrická meditace nad Valpuržinou nocí

Co se týče přechodovejch rituálů tak se dá říct, že kdo vyrost ve městě, ví hovno. Zato my, vidláci, sme na tom podstatně líp.

Třeba čarodějnice. To vám byla akce. Každej jednotlivej obyvatel vesničky naší nestřediskový uznával, že to je jedinečná příležitost k vydatný oslavě života. Která vesnice nedělala aspoň pět pořádnejch ohňů s basama piv a kántry-western hjudba mjůsik s přeskakovánim plamenů, ta byla mrtvá jak Sudety po vodsunu.

Musim teda v první řadě podotknout, že částečně sem byl městskej smrad, protože naši se z vesnice trhli a šli makat do fabriky, protože bolševik připravil pro nadšený, rekvalifikovaný soustružnice s diplomem zdravotní sestry parádní bydlení v panelácích, který byly větší, než deset vesnickejch kostelíčků a v kterejch byl zázrak jménem ústřední topení a wifi sousedi zdarma. Wifi sousedi sou takový sousedi, který jsou pořád s váma, protože je odděluje jenom tenká betonová příčka a polička s porcelánovym jelenem rdoušeným vlky a lesklym, lakovanym samorostem.

No ale na vesnici sme se jezdili každej víkend, protože máma tam měla mámu a my děti babičku a celý se to odehrávalo ještě v době, kdy děti na svý rodiče nesrali, ale brali je jako spolehlivý majáky, kolem kterejch se sem tam slítne celej rod a píchne se prase a lije se a všichni maj očička jak baterky a říkaj legrační věci a občas si někdo dá po držce, jen tak, pro radost ze života.

Reklama

Tohle rozkročení mezi dvěma světy bylo asi to nejlepší, co sem v životě mohl dostat, odhlédneme-li od vzrostlý postavy a bledě modrejch očí, který mi v pubertě dovolily přes vrozenej ostych zaznamenat jistý úspěchy u nezkušenejch dívek, který ještě věřily tomu, že to ke kvalitnímu sexu stačí.

 

No ale abych se vrátil k těm přechodovejm rituálum. Celý ranný dětství sem se nejvíc těšil na Ježíška, protože sem vždycky dostal nějaký dárky a v televizi byly pohádky a strejda s tátou si podali ruce jeden druhýmu řek: „Kulaku!“ a druhej prvnímu: „Komouši!“ a nerozbili si huby.

Později už sem se těšil na Čarodějnice. A řeknu vám proč. Ježíšek byl furt dobrej, protože znamenal dárky, ale taky znamenal furt stejnej bramborovej salát a kapra a pořád dokola ty samý, samý, samý pohádky se stejnym koncem a stejnym moderátorem, kterej na scénu uved všechny ty národní umělce a umělčíky a vůbec, prostě se to měnilo a člověk to začínal vidět jinak a některym lidem jakoby se od ksichtu začala odlepovat maska nebo co… ale…

 

…pamatuju si, že mi bylo jedenáct nebo tak, mě vzal táta k ohni, kterej dělal s ostatníma fotrama na Hůrce, což byl takovej kopec za vesnicí, zcela atypickej kopec, takovej zmenšenej Říp, kterej měl na vrcholu místo rotundy tajemnej obelisk, kterej upomínal na K.H.Borovskýho a muj strejda mi jednou řek, že v zemi pod základy je zakopaná jeho hlava a že tam čeká, podobně jako Blanický rytíři, na nejtěžší chvíli národa českýho a když ta nastane, tak ta hlava povstane (tohle mi u hlavy bylo divný) a povede Blanický rytíře, protože Havlíček byl zatraceně chytrej chlap a armáda bez chytrýho velitele je něco jako auto bez volantu.

 

No tak nedaleko toho obelisku si dělali fotříci potlach a třískali lahváčema a mezi stromy se snášel soumrak a oheň byl čím dál víc žlutej a fotříci začali vyprávět strašidelný historky a já plus další čtyři šťastlivci, menší kluci, sme se stahovali blíž a blíž ohni a nejistě se po sobě dívali. A pak fotříci vytáhli kytary a zpívali písničky, který by doma nikdy nezpívali a učili náš text, ale říkali, že doma je nikdy zpívat nesmíme a pak už se trochu některý začali hádat, že vlastně nechápou, proč by takový písničky KAŽDEJ nemoh zpívat, a zaslech sem slovo KRYL, ale většina písniček byla prostě o chcaní a sraní a smrti a o šroubování čehosi do něčeho…

 

Strašně se mi tam líbilo. Zdálo se mi, že všichni se chovaj nějak jinak než doma, když přijdou z práce, když jsou do práce. Víc se smáli a víc si povídali, připadalo mi, že můj otec je nějak větší, že mu záda narostly jak nějakýmu rozsochatýmu stromu a jsou tak pevný, že by se po nich dalo vylízt až na tu borovici támhle a strejda se díval ke hvězdám a k nim lítal proud jisker a les trochu šuměl a oheň praskal a řeč ztrácela svý obrysy a všechno splývalo do nějakýho klidnýho proudu, kterej vyprovázely akordy písně o Tisících mílích a během jedný pomalejší písničky vybrnkávaný na melancholickou strunu sem pak zabořil půl obličeje do jehličí a usnul a ruka mýho otce mě přikryla připravenou dekou a hlas pravil: TAK VYTÁHNEM TU SLIVOVICI, NE?

 

Ráno mě z postele vyhnala máma do vany, že strašně smrdim kouřemn a cestou do koupelny na mě vyzvídala, jestli mi nedávali napít piva a potáhnout z cigarety a jestli tam nebyly nějaký ženský.

 

Ženský?

Co by tam squaw dělaly. Myslel sem si a jenom vrtěl hlavou.

 

Taková byla moje Valpuržina noc číslo 1.

Žádnej Mistr a Markétka

Žádný Kladivo na čarodějnice

Žádná lysohlávková magie

Prostě taková domácká kalba v lesích, na který sem dostal pár loků piva a mohl se dívat na lidi, jak se osvobozujou od skořápek, jenom proto abych viděl, jak je druhej den do nich zas pevně zalili.

 

V pondělí maj zas píchačky.

V pátek maj zas putyku.

A na sedm dní v tejdnu připadá sedm „Bakalářů“ s Menšíkem.

 

Pořád se to děje. Bolševika odpšouk čas, ale pořád se to děje.

Asi to znáte taky.

U vohně síla teče dlaněma jako elektrickej proud a proud jisker vyrazí dobývat nebeskej prostor a ráno zas otázka v zrcadle: „Tak tohle jsem opravdu já?“, kterou rychle zaplašíme, protože jede tramvaj 14 do stanice složenky.

Složenky neodpšoukne NIKDO.

Dva roky po Valpužině noci č. 1 mi bratranec sdělil, že naše parta připravuje vlastní vatru a bude větší, než fotrovská, protože je přece chceme trumfnout, a ať řeknu doma, že tam budeme spát celou noc a já to doma navrh a doma mi řekli a bude vás hlídat někdo dospělej a já řek jo, bude tam Pepa Vrátnejch, co kope divizi a naši dali hlavy dohromady a řekli jo a kromě Pepy tam byl Zbyněk a Ludva, chlápci, co jezdili po vesnici, jeden na Simsonu a druhej na fichtlu a na těch motorkách pak během večera přivezli holky z vedlejší vesnice, který se strašně smály a chtěly mísit geny, ale ještě ne s námi, ale s Pepou a Zbynďou a Ludvou a my, mladší kluci sme jim chtěli spálit Simsony, za to, že s námi ne, ale s nima jo, ale nakonec sme jim vypili vodku, co tam nechali a se mnou se roztočil vesmír a nakonec sem obrátil vnitřek mezi stromy a z tý tmy vyšla jedna z těch holek a chytla mě kolem ramen a přivedla mě zpátky k ohni a tiše se tam se mnou dívala do plamenů a od tý doby vim, že squaw k ohni patří, že k ohni patříme všichni.

Takže kromě mě a výrobců imitací krbovejch ohňů už to víte i vy.

Elektrickej krb…

už jste někdy byli opravdu blízko pekla?

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama