Reklama
 
Blog | Jiří Němčík

Jak nebejt, čím jste chtěli být?

Když jsem byl mladej, mladší, tak jsem si myslel, že bych mohl bejt spisovatel. Od dětství se mi zamlouvala představa, že mlátim do stroje s cigárem v hubě a mladý, hubený kočky v minisukních čtou moje knížky v černejch, existenciálně černejch přebalech.

A předtim jsem byl ještě mladší. To jsem měl představu zadumanýho chlapíka ve věži, kterej v hlavě buduje rozsáhlý podzemní a podmořský říše, kapitáni Nemové a urostlý velrybáři tam hráli karty s vlasatejma Maorama, který pro ránu oštěpem do žaludku nešli daleko. Honzíkova cesta? Pchá, s tím jděte někam. To je pro žalobníčky.

No jo, všechno se to motalo kolem literatury, převážně pokleslý. Co dávalo větší smysl, jít si po škole proplejtat lijánama v džungli nebo na pískovišti masakrovat bábovičky menším dětem? Plenil jsem knihovny a jako vánoční dar uznával jen knížky.

A pak jsem v osmi letech popsal několik sešitů, dal tomu název, už ani nevim jakej a chlubil se před rodiči, co jsem to stvořil. Budu spisovatel! Jsem tvrdil všem…bavilo mě to. Jako Robinson a bylo mi jedno, že to byl Defoe, kdo ho napsal a ne naopak…

Reklama

Každou chvíli jsem pak něco psal. Před pubertou, v pubertě, za pubertou. Pořád. Tu o zamořenym městě po atomovym výbuchu, kde pobíhají mutanti, tu o karibský oblasti v 17 století, kde party kolem černejch lodí vedly rumový války. Až se hlava točila, jaká radost byla psát rukou, úplně jinak, než ve škole, svobodně rozběhnout tu továrnu v hlavě, která pracuje, jen se musí nechat pořádně rozdejchat, rozjet, bez zábran.

Pak kola začly drhnout. Někde se stala chyba. Zdálo se, že tu něco nesedí. Vytrácela se hravost. Příliš moc knih jsem měl usazeno v palici. Příliš mnoho spisovatelů na mě řvalo z lóží, Takhle teda chlapče ne! Co to děláš ? Co tady dělá ten plebejec? Vyveďte ho!! Uvaděči nikde, ale pro jistototu se poklonkuju sám…sbohem Dosťo, vim, že ti nesaham ni po…mý smutný srdce po vás bude plivat z lodi nebo tak nějak…

V tom vysokym světě mě nikdy chtít nebudou. Věděl jsem to. Blbnu, píšu jako voni, jak panteon, snažim se, ale nikdy tak psát nebudu. Neměl bych na ně zapomenout? Ale jak? Bylo to už ve mě usazený. Nějaká představa, jak by to mělo vypadat a věčný pokusy soustružit to do výslednýho tvaru.

A taky to blbý živobytí. Copak se tím můžu uživit? Nepude to. Zapomeň na to, je to na houby. Anebo mi říkali a říkaly : Tak si piš, když tě to baví, ale dělej něco, co tě uživí, piš přitom…jako Kafka? Jako stovky dalších…úřad nebo ulice. Jde o to, co je lepší univerzita. Jak pro koho…

Zvolil jsem práci, pak jinou, zkoušel psát, ale nějak mi to odsávalo vítr z plachet. Už nikdy jsem nebyl tak čerstvej, jako ty svobodný urvaný měsíce, kdy jsem seděl a psal si co chtěl. Kdy jsem byl mladší, než mladej?

Nikdy nepřišly ty knížky v černejch přebalech a dokonce jsem přestal kouřit. Každej se musí nějak živit, když chce…ta moje obživa stojí už na jiných základech, než na čem stála představa malýho osmiletýho kluka. A já nevim, jestli je to tak správně nebo špatně. Vždyť každej kdo chtěl bejt popelář a dneska dělá v bance nutně nemusí bejt smutnej…nebo jo?

Tak sbohem kosmonauti mýho dětství…

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama