Reklama
 
Blog | Jiří Němčík

Já, něžnej robot

Ze všeho nejvíc mi to tam připomínalo nějakou raketu letící vesmírem, na jejíž palubě jsou všichni nějak hibernovaný, jejich životní pochody jsou zpomalený a na který dohlíží, tu víc a tu míň, něžný roboti. To byl stav, kterýho jsme my, něžný roboti, chtěli dosáhnout. Den, kdy se nestalo nic mimořádnýho, všechno běželo ve svejch zaběhnutejch kolejích, den kdy nikdo nezemřel, ani nedostal koliku, den kdy všichni předloženou stravu snědli bez potíží a protestů, den kdy se nikdo neposral do kalhot, takovej den byl pro nás, něžný roboty kýženym cílem a snem.

My něžný roboti, totiž sestry a
jejich pomahači, civilkáři, co jsme kmitali po patrech důchoďáku
a nosili hibernovanejm plastový lahve bažantů s močí, otřískaný
plechový hrnce s hovnama, tácy s jídlem na patro pro ty, co už
nedokázali sejít z prudce padajících schodů, ne výtah tam
nebyl, byla to stará raketa.

Chodil jsem
tam s culíkem a starý, dost často uplakaný voči mě provázely
na mý cestě po oddělení, snažil jsem se usmívat, co to šlo,
bylo to zadarmo a nic to nestálo, akorát když jsem měl kocovinu,
tak to bylo horší, to mi vždycky starej pan Hulín, když jsem mu
pomáhal z postele, páč byl kripl na polovinu těla po mrtvici, říkal,
že ty si Jirko zas včera chlastal a já říkal, ale jenom malinko
a mrknul jsem na něj a on se tomu smál, jakoby tam se mnou včera
byl taky a kus mý kocoviny se na něj přenes a on z toho měl
radost, co už mu taky zbejvalo, než telepatická kocovina, chlastat
nemoh kvůli ledvinám, takže teď jenom aby sme našli ty jeho
brejle a přinesli mu aspoň ty Lidovky, aby si po snídani počet,
no jo, ale pak je vždycky s nadávkama zahodil do kouta, že to
stojí za čím dál větší hovno, ale tam zas měl postel pan
Kulich a ten si na to stěžoval, prosím vás, ať mi to sem nehází,
mohla by jste mu to prosím říct a já mu říkam pane profesore,
byl to emeritní profesor nebo tak něco, já jsem předně kluk, tim
culíkem se nenechte mást, vidíte přece, že mám vousy a já mu
to zkusim nějak říct a pan profesor Kulich se omlouval, seděl tam
skrčenec chudák v křesle úplně nehybně, měl nějakou svalovou
atrofii, přikrytej kostkovanou dekou, tak promiňte mi to prosím,
já jsem na to zase zapomněl, to víte takovou dobu tu pracovaly
jenom sestřičky, ony jsou hodné, ale víte, vy jste takovej
hodnější, asi, že jsem měl víc času ho poslouchat, no tak jsem
řekl panu Hulínovi, aby ty noviny házel na jinou stranu. On říkal,
že jo, ale pak je vždycky hodil tam, co pořád. A taky říkal
Jirko zamlada sem byl stejnej jako ty. Za holkama pálil, co piv jsem
vypil a veselej byl a teď se sám ani nevyseru, važ si toho a dokud
můžeš, tak si užívej.

Reklama

No tyhle
rady jsem si bral hodně k srdci a vždycky když jsem vyběh na
betonovej plácek za barák na cigáro tak jsem se nadechoval z
plnejch plic, půl čistýho vzduchu, půl cigáro, ale vždycky
naplno, pěkně zhluboka a z balkonu mě nevraživě pozoroval starej
Kocourek, co jezdil s cirkusem a všude byl a všechno viděl, ale
vůbec o tom nemluvil, nikdy jsem ho neslyšel mluvit, jen když si
přišel na sesternu pro cigára, tak řek: Cigarety, takovym temně
hlubokym hlasem, hlasivky neprovětraný, zahulený nikotinem a
dehtem ale někdy jen natáhnul ruku, to stačilo, byl to to chlap
jako hora a sestry byly o hlavu menší, než on, tak mu je daly, no
byly to jeho cigára, tak mu vždycky daly krabku, měl totiž malej
důchod, tak mu kartony schovávaly na sesterně a dávaly mu jednu
krabku na celej den a někdy mu to chudákovi nestačilo, tak sbíral
vajgly, co jsem zvlášť pro něj nechával hooodně velký, aby si
zakouřil, když mu to kurva udělá radost a nic jinýho na tom
světě už ne…

No obyvatelé
týhle vesmírný lodi byli už tady vlastně odepsaný, v tomhle
životě už je čekala jenom ta zubatá. Představoval jsem si to
jako takovej přílet na hvězdu, ke který směřujeme s tou
raketou, o který jsem mluvil na začátku. Letíme vesmírem v
raketě a je to dlouhej let a skoro nic se neděje, jenom udržujeme
svoje zvyky, abychom se nezbláznili, Kubrick o tom natočil
vesmírnou oddyseu a některý kosmonauti si to uvědomovali velice
dobře, co to znamená a jiní zas díky senilní demenci vůbec.

Takový
kosmonauti pak působili nejšťastnějším dojmem, podobně jako
psychotici a idioti pozavíraný různě po ústavech…tak mě
napadá, že je tam zavírají třebas právě proto, aby sme si
nekladli otázku, jak je možný, že je někdo tak veselej a
šťastnej, když je podle všech ekonomickejch a sociálních
kritérií debilem a nesvéprávným kreténem nebo senilním
dementem, co se neudrží moč, mohlo by se totiž taky stát, že by
se nám náhle tranparentně v celý svý kráse vybarvily všechny
ty lži o tom, že kdo chce být šťastnej, musí úspěšně
konzumovat a vydělat si na to a ono třeba ne, možná stačí bejt
debil a smát se…

Plavili jsme
se na týhle kosmický lodi, všichni hibernovaný a v očekávání
příletu k Proximě Centauri a každýmu ta jeho hvězda přiletěla
úplně najednou a každýmu ta jeho hvězda přiletěla úplně
zvlášť a jak ta jeho speciální raketa dosedla na její stříbrnej
povrch, tak se ta hvězda najednou celá rozzářila a kolem se
seběhly bílý pláště, ale hned zas mizely v tom světle, stávaly
se tím světlem a tlukot srdce se dostal až do uší, občas někdo
trochu zakašlal a pak…hibernace skončila a on vyšel z rakety do
bílýho světla…

Tolik vám
můžu říct za nás, něžný roboty, který jsme tam letěli s
nima…

 

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama