Reklama
 
Blog | Jiří Němčík

Hudba I.

Kdybych to měl brát popořadě, tak hudba mě provázela od dělohy.
Chytil sem takovej ten rytmus, co tam furt byl, stulenej do klubíčka, buch, buch, buch, buch... kdyby tam byla podlaha, začal bych si podupávat. Určitě sem si ale občas tlesknul, aspoň máma to tvrdí. Ale voni toho tvrdí. Třeba to, že si to nemůžu pamatovat.

Pak sem byl venku a ležel v nadejchanejch peřinkách a nad hlavou mi hrála nějaká zvonkohra s plastovejma zvonečkama, co se otáčely. Rodičovský hlavy zatáhly za špagátek a točilo se to dokola a cinkalo nějakýho Beethovena či co. Pro Elišku asi. Prej sem se tomu smál. No jo, Ludwig, kdo by se nesmál. Pak to nabralo jinej směr.

Bylo mi šest a stál sem s mámou před hospodou a máma mě posílá dovnitř.
-Uvnitř je táta, dojdi pro něj.-Přidržela mi prosklený dveře.
Uvnitř byly zarudlý ksichty s obrovskejma nosama. Jeden patřil tátovi. Padnul sem mu do náruče a zeptal se ho, jestli se mnou půjde domů.
-To ani náhodou. Hele co tu maj.-A vzal mě k rozblikaný bedně, hodil do ní korunu a pustil  Želvu.
-To je Petr Janda, Olympik, ty válí! Líbí se ti to?-Líbilo se mi to.
Nasypal mi celou hrst korun a nechal přistavit židli, abych si na ní stoupnul.
-Házej tam ty korunu a pak mačkej tohle tlačítko. Bude to hrát pořád dokola.-Pak se vrátil ke stolu se zarudlejma ksichtama.
-To mám ale šikovnýho synka, co?!
-To máš Venco!
Nevim, jak dlouho sem tam na tý židli stál, ale líbilo se mi to. Nějaká blondýna v krátký sukni mi nosila žlutou limonádu a hladila po vlasech. Taky sem dostal fidorku. Mléčnou. Na mámu sem zapomněl.

Pak sem tam byl ještě několikrát a naučil se pouštět i další písničky. Zarudlý ksichty měly rády Slzy tvý mámy, Jasná zpráva, Říkej mi, Želvu, tu sem hrál pořád dokola.
Pak se naši rozvedli a máma mě tam přestala posílat.
Bylo mi to líto.
Nějak sem si na tu židli a zarudlý ksichty zvyknul. Ale já se k nim vrátim, všechno má svůj čas…

Pak nebylo dlouho nic, než byla puberta. Chodil sem do školy a na penály si propiskou čmáral ABBA, KISS a podobný kryptogramy, ale neměl sem páru, co to znamená. Vypadalo to ale dobře a všichni to těch penálech měli. Tak co.

Ale přece jenom něco. Něco.
Babička měla ale takovej skříňovej gramofon. Vypadal jako nějakej stolek s dvířkama pod magickym točícim kruhem, na kterej se pokládaly desky. Desky pak byly za těma dvířkama. Byly to desky, co si kupovala v šedesátkách moje máma a její sestry.
Vzpomínam si, že sem vždycky opatrně vysunul nějakou tu desku z obalu, položil na plotnu, soustředěně na ní položil jehlu, lehnul si na kousavej koberec před gramcem a poslouchal, jak desky chvíli jenom praskaj, než do toho vlítnou tóny a hudba. To praskání se mi líbilo skoro nejvíc.
Myslim, že tam byl nějakej Bach. FUGA. Varhany. Toccata minor něco něco něco…

To sem zavřel oči a kolem mě vířily jiskry až sem se sám stal vzduchem, ve kterym ty jiskry lítaly.
Na konci sem kolikrát zůstal ležet a nechal jehlu poskakovat a praskat.
Tak mě našla máma a ptala se, jestli mi něco není.
Cože? Ne. Neni. Nebylo.
Nebo možná bylo, ale nedokázal sem to pojmenovat.
Myslim, že sme se v hudebce o Bachovi i něco učili, ale nikdy sme si k němu nemohli takhle lehnout na koberec a snít. Škola jako vždycky všechno jenom zkurvila.
Máma se taky divila, proč pořád posloucham toho Bacha.
-Hele a nechceš si poslechnout taky tady tu Vondráčkovou s Kubišovou? To sem milovala…
Rodiče taky vždycky všechno zkurví. Co si budem povídat.
Taky tam byl Gott.
A pustila mi ho. Takovej uvejskanej kovboj. Ani tam neměl varhany…

Občas přemejšlim, jaký by to bylo, kdyby mi tenkrát koupila další desky s Bachem. Mozarta, Ludwiga, Vivaldiho. Třeba bych začal chodit do houslí a stal se virtuosem. Třeba ne. Mam krátký prsty. Třeba by ze mě vyrost profesionální ušlechtilec s předplacenym místem do opery. Třeba bych pak nezačal poslouchat heavy metal. Punk. Hard core. Třeba bych se nezačal zajímat o veganství a orientální filozofii. Třeba bych si vystačil s Kantem a vystudoval nějaký bláboly o něm.
Ale nepřemejšlim o tom nijak často. Vystačim si s tim, co je.

Nakonec se gramofon rozbil, prej sem opotřeboval jehlu a nikdo se neměl k tomu koupit novou. Všichni byli rádi, že už tam nebudu lehat na zem a vypadat jako mrtvej.

Ale já sem nebyl mrtvej.
Ale vysvětlujte to lidem, co poslouchaj Gotta a Vondráčkovou.
Ale to naštěstí nebyl konec.
To byl jenom další začátek.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama