Pak sem byl venku a ležel v nadejchanejch peřinkách a nad hlavou mi hrála nějaká zvonkohra s plastovejma zvonečkama, co se otáčely. Rodičovský hlavy zatáhly za špagátek a točilo se to dokola a cinkalo nějakýho Beethovena či co. Pro Elišku asi. Prej sem se tomu smál. No jo, Ludwig, kdo by se nesmál. Pak to nabralo jinej směr.
Bylo mi šest a stál sem s mámou před hospodou a máma mě posílá dovnitř.
-Uvnitř je táta, dojdi pro něj.-Přidržela mi prosklený dveře.
Uvnitř byly zarudlý ksichty s obrovskejma nosama. Jeden patřil tátovi. Padnul sem mu do náruče a zeptal se ho, jestli se mnou půjde domů.
-To ani náhodou. Hele co tu maj.-A vzal mě k rozblikaný bedně, hodil do ní korunu a pustil Želvu.
-To je Petr Janda, Olympik, ty válí! Líbí se ti to?-Líbilo se mi to.
Nasypal mi celou hrst korun a nechal přistavit židli, abych si na ní stoupnul.
-Házej tam ty korunu a pak mačkej tohle tlačítko. Bude to hrát pořád dokola.-Pak se vrátil ke stolu se zarudlejma ksichtama.
-To mám ale šikovnýho synka, co?!
-To máš Venco!
Nevim, jak dlouho sem tam na tý židli stál, ale líbilo se mi to. Nějaká blondýna v krátký sukni mi nosila žlutou limonádu a hladila po vlasech. Taky sem dostal fidorku. Mléčnou. Na mámu sem zapomněl.
Pak sem tam byl ještě několikrát a naučil se pouštět i další písničky. Zarudlý ksichty měly rády Slzy tvý mámy, Jasná zpráva, Říkej mi, Želvu, tu sem hrál pořád dokola.
Pak se naši rozvedli a máma mě tam přestala posílat.
Bylo mi to líto.
Nějak sem si na tu židli a zarudlý ksichty zvyknul. Ale já se k nim vrátim, všechno má svůj čas…
Pak nebylo dlouho nic, než byla puberta. Chodil sem do školy a na penály si propiskou čmáral ABBA, KISS a podobný kryptogramy, ale neměl sem páru, co to znamená. Vypadalo to ale dobře a všichni to těch penálech měli. Tak co.
Ale přece jenom něco. Něco.
Babička měla ale takovej skříňovej gramofon. Vypadal jako nějakej stolek s dvířkama pod magickym točícim kruhem, na kterej se pokládaly desky. Desky pak byly za těma dvířkama. Byly to desky, co si kupovala v šedesátkách moje máma a její sestry.
Vzpomínam si, že sem vždycky opatrně vysunul nějakou tu desku z obalu, položil na plotnu, soustředěně na ní položil jehlu, lehnul si na kousavej koberec před gramcem a poslouchal, jak desky chvíli jenom praskaj, než do toho vlítnou tóny a hudba. To praskání se mi líbilo skoro nejvíc.
Myslim, že tam byl nějakej Bach. FUGA. Varhany. Toccata minor něco něco něco…
To sem zavřel oči a kolem mě vířily jiskry až sem se sám stal vzduchem, ve kterym ty jiskry lítaly.
Na konci sem kolikrát zůstal ležet a nechal jehlu poskakovat a praskat.
Tak mě našla máma a ptala se, jestli mi něco není.
Cože? Ne. Neni. Nebylo.
Nebo možná bylo, ale nedokázal sem to pojmenovat.
Myslim, že sme se v hudebce o Bachovi i něco učili, ale nikdy sme si k němu nemohli takhle lehnout na koberec a snít. Škola jako vždycky všechno jenom zkurvila.
Máma se taky divila, proč pořád posloucham toho Bacha.
-Hele a nechceš si poslechnout taky tady tu Vondráčkovou s Kubišovou? To sem milovala…
Rodiče taky vždycky všechno zkurví. Co si budem povídat.
Taky tam byl Gott.
A pustila mi ho. Takovej uvejskanej kovboj. Ani tam neměl varhany…
Občas přemejšlim, jaký by to bylo, kdyby mi tenkrát koupila další desky s Bachem. Mozarta, Ludwiga, Vivaldiho. Třeba bych začal chodit do houslí a stal se virtuosem. Třeba ne. Mam krátký prsty. Třeba by ze mě vyrost profesionální ušlechtilec s předplacenym místem do opery. Třeba bych pak nezačal poslouchat heavy metal. Punk. Hard core. Třeba bych se nezačal zajímat o veganství a orientální filozofii. Třeba bych si vystačil s Kantem a vystudoval nějaký bláboly o něm.
Ale nepřemejšlim o tom nijak často. Vystačim si s tim, co je.
Nakonec se gramofon rozbil, prej sem opotřeboval jehlu a nikdo se neměl k tomu koupit novou. Všichni byli rádi, že už tam nebudu lehat na zem a vypadat jako mrtvej.
Ale já sem nebyl mrtvej.
Ale vysvětlujte to lidem, co poslouchaj Gotta a Vondráčkovou.
Ale to naštěstí nebyl konec.
To byl jenom další začátek.