Reklama
 
Blog | Jiří Němčík

Hlídat svý šílenství v únosných mezích

Zbláznit se je snadný. Myšlenky se rozběhnou jak Čingischánovo armáda a už to lítá. No a pak už záleží jen na tom, jestli se člověk zbláznil hodně nebo jenom málo.

Tenkrát jsem se zbláznil jen docela malinko. Prostě jsem stál
v noci před nějakou výkladní skříní a říkal jsem si, že by bylo docela dobrý do tý
výlohy skočit a zjistit, co přesně by se pak stalo.

V tu
chvíli mi došlo, že by to tak docela dobrý nebylo a
zamířil jsem k telefonnímu automatu oznámit
operátorce na tísňový lince, že bych si
potřeboval odfrknout od toho šrumce tady.

Reklama

Můj první hovor zadarmo.

Byl to příjemnej hlas. Vyptával se proč volám.

Mám pocit, že se každou chvíli
zbláznim.

Aha. A jak se to projevuje?

No chtěl jsem skočit do výlohy a…takový šílenosti…těžko se to vysvětluje, takhle po telefonu.

Musím se vás zeptat,
jestli jste pil. – Zarazilo mě to. Nějaký panáky jsem měl. To je pravda. Co když se z toho vážně můžu vyspat? Ale ne. Musim to dohrát do konce.

No jo. Něco jsem pil…ale tim to nebude. – Povídám sluchátku.

Hm…dobrá. Kde jste? Mám
pro vás poslat sanitku?

No ani ne, víte, já
nechci plýtvat penězi daňových poplatníků. – Připadalo mi docela vtipný, že se pokoušim vtipkovat. Jako by jedna moje část visela dva metry nad všim, co se děje a všechno v klidu pozorovala a pronášela soudy, smála se a vrtěla hlavou. Akorát jsem nevěděl, která část jsem já.

Aha. – Ozval se suše hlas na druhym konci.

Já si k vám dojdu pěšky.

Jste si jistý, že to zvládnete?Já tu sanitku klidně pošlu. Jen mi řekněte, kde jste…

Jsem si jistej…

…a položil jsem sluchátko. Zatím to vychází.
Jedna moje část to pozorovala z výšky. Druhá si říkala – aspoň se něco děje. Objevila se třetí a ta nakročila do tichý noci, ve který jsem byl zas úplně sám.

Všechny ulice jsem vybíral správnym směrem. Měl jsem
to město prochozený, i kdybych se zbláznil úplně,
myslím, že bych tam trefil. Možná po čtyřech, ale
trefil…všechny moje části.

Vědět, kde co je, to je dobrej základ.

Tam na konci čekala útulná
ordinace. Opravdu mi tak připadala. Útulná a bezpečná.
Všude bylo čisto a účelno. Bílý prostěradla
a nerezový udělátka do krku, do nosu, do uší.
Všechno to dávalo smysl. Tady ty lidi už budou vědět, co
se mnou.

Přišla doktorka.

Chtěla, abych jí vyprávěl,
proč jsem tady. Co se stalo. Tak jsem spustil.

No měl jsem pocit, že chci proskočit
zdí. Že takhle nemůžu
dál. Potřebuju vypadnout.
Bejt někde jinde. V nějakym ústavu. Ještě jsem v žádnym
nebyl, ale to nevadí, myslim, že by tam mohl bejt klid. Prášky nechci. Jenom žádný
prášky. Potřebuju jenom klid a aby si mě pokud možno nikdo
nevšímal. Budu tam zalezlej jako poustevník. Jako
jezevec…chápete.

Ano, to chápu. Poslyšte to bylo od vás statečné,
že jste nám zavolal. Víte, je důležité umět si přiznat problém.- Usmívala se.

Já vám objednám
sanitku a ta vás ještě dnes v noci odveze do jednoho ústavu, kde se o
vás postarají. Bude se vám tam líbit. Bývalý zámeček, park, žádní těžcí blázni. Jen lehčí případy, jako vy.

Nakonec si odešla zas lehnout.

Mě nechali samotnýho v potemnělý čekárně, kam dopadal jen pruh
světla z pootevřených dveří ordinace. Sestřička tam na rozvrzaný kolečkový židli popojížděla u telefonu a sháněla sanitku.

Statečný? Co už dneska lidem nepřijde statečný, říkala jedna moje část. Druhá říkala – drž hubu šmejde, buď rád, když tě někdo pochválí. Třetí tiše seděla v koutku a hledala škvíry v omítce. Cestičky se sbíhaly jako jedna velká pavučina. Musel jsem se začít dívat na podlahu, ale na podlaze bylo to samý.

A tak jsem myslel na to, co mě
čeká. Jak to tam bude vypadat? Možná jsem to nakonec mohl
zvládnout jinak. Třeba se zkusit z toho vyspat. Nebo pít další týden v kuse. Nebo skočit do tý výlohy.
Chacha…ta hranice je tenká. Každej se může zbláznit.
Občas to v sobě podusíš, někomu něco neřekneš,
zakřikneš vnitřní hlas a necháš ho dusit a nakonec
stojíš na ulici a sevřený pěsti ti říkaj, že
nemůžeš dál.

Každej se může zbláznit.

Když jsem jel noční sanitkou
směr blázinec, tak mi to přišlo vlastně úplně normální. Prostě jsem seděl na zadku v koženkovym
křesle a myslel na to, že je vlastně moc fajn všechno hodit za hlavu a jenom si tak bezcílně přemýšlet.
A moje myšlenky byly jako chvost komety, jak rychle mi odtejkaly z
hlavy a oslnivě hořely. Najednou to vypadalo jako správnej krok. Všechno vypadalo jako správnej krok. Všechno na světě bylo na svym místě.

Zbláznit se může být i příjemný.

Potom mě sanitka vyklopila do žlutejch chodeb toho bývalýho loveckýho zámečku s nynější funkcí blázince. Seděl jsem tam zas na židli a čekal na nějakou další doktorku a pomalu mi docházelo, že ji vlastně vůbec nepotřebuju. Že nikoho nepotřebuju. Že bych se nejlíp vyléčil, kdybych vyběhnul do černý noci a odběhnul někam do hor a jedl tam měsíc kořínky. Ale…byl jsem hrozně unavenej.

Sestry mi podaly nějaký pyžamo s modrejma pruhama. Převlík jsem se do něj. Bylo obrovský. Ztrácel jsem se v něm. Moje věci zabavily. Z vyhazovacího nože byly zděšený, ale řek jsem ji laškovně, že to mám na otvírání vína. Odvedly mě ke klecový posteli a šetrně se mě zeptaly, jestli mě mají přikurtovat. Jestli si neublížim. Ne, zabít se fakt nechci. Aspoň ne za vaší služby…chacha…už zas ta neodbytná potřeba bejt vtipnej. Nesmály se, jen se tak uculily a podívaly po sobě. Něco jako – myslíš, že je nebezpečnej? No já ti teda nevim…no tak dobrou noc.

Tady to bude ještě zajímavý.

Těšil jsem se se, jak to budu všechno pozorovat.

Okno do noci bylo otevřený a dlouhý, bílý záclony vlály směrem ke mě.

Měsíc za nima byl jak pátá kolona

a víčka mi kmitaly jako rolety.

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama