Reklama
 
Blog | Jiří Němčík

Electronic Beats – tři hipsterské vyvrcholení a jeden epic fail

Co si budeme povídat, Electronic Beats (dále EB)jsou už nějaký čas významným každoročním milníkem v životě každého pražského hipstera. Tlustým růžovým fixem měl tedy každý z nich zakroužkováno datum 5.5.2012, kdy se v divadle Archa měli zjevit The Whitest Boy Alive, Grimes, Woodkid, Mike Skinner a Prince of Tennis a rozparádit pestrobarevně oblečený dav, jinak zcela ponořený do ironického ohodnocování módních kreací těch druhých.

Nejsem hipster, ale na EB chodím upřímně rád. Kromě výživné dávky muziky může člověk spolehlivěji než při listování časákama typu Vice, registrovat nejnovější módní trendy. Takže za a/ skinny jeans už se tolik nenosí. Za b/ patky jsou také na ústupu. Za c/ když váží holka víc, než tři balení ramínek z Ikea, je beznadějně out.

No ale naštěstí jsou EB hlavně o hudbě a letos opravdu o mimořádně kvalitní hudbě.

Line-up zahajoval Dj, který pokrýval během večera i přestávky mezi vystoupeními jednotlivých projektů. Kdybych psal pro Rock a Pop – napíšu klidně kapel, ale zde hrozí nebezpečí, že to bude číst nějaký hipster a napíše mi krutě ironický mail, ze kterého nebudu tři dny jíst a vejdu se konečně do těch o dvě čísla menších skinny jeans.

Hned na začátku si ale vyjasněme tohle: každej kdo přijde na párty na oficiální otvíračku, je loser. Takže se tu nedočtete nic o Prince of Tennis. Pravděpodobně zahráli moc pěkně a bylo jim vedro. Jako nám všem, kdo jsme tam večer byli a potili se jako ve finské sauně. Opotil jsem se ještě víc, když sem si šel koupit pivo a zjistil, že za lidových 39,-kč dostanu 0,4 Heinekena. Měl sem chuť zvolat s Frankem z Blue Velvet: Heineken. Fuck that shit! Pabst Blue Ribbon!
http://youtu.be/snhiofL2Rh4

Ale smířil jsem se s tím rychle, protože o pivo tady také nešlo. Samozřejmě pokud nemluvíme o Skinnerovi, který ho před svým setem asi vypil víc, než angličan snese. Ale to předbíham. Ostatně, co je to linearita, když píšete o hipster akci?

Disko královna Grimes
Takže GRIMES. Co vám mám povídat. Tahle kanadská kočička má na svém kontě hity jako víno, skladby, které se vám dostanou pod kůži a umožní vám proplouvat Prahou nedotčeni masou totálně out oblečených mas a ještě se přitom usmívat s výrazově naléhavou grácií Jokera. Její půl hodinu trvající set zahrnoval její největší hity jako Oblivion nebo Be A Body v tanečnější a rozjuchanější úpravě. Svůj téměř éterický, andělský vokál přitom neváhala několikrát prohnat přes vokalizér vyhrocený k nepříčetnosti a zasáhnout nás zvukem jako bičem. Nabasováno bylo tak, že člověku téměř vyskočilo srdce z krku, ale když sem to sladil s pohupováním těla, dalo se to vydržet. Po prvním tracku na podium vtrhly tři mužské postavy, které téměř celé vystoupení protančily v afektovaných disco-trash kreacích, provokovaly obecenstvo k tanci a pravděpodobně určily budoucí pohybové trendy na všech pražských hipsterských akcích na rok dopředu. Grimes sklidila zasloužené ovace a jediné, čeho bylo možno litovat byl čas, kterým byl její set neúprosným line-upem nalajnován.

Následovala Djská vložka vhodná k tomu, aby člověk dal čudku ve foyer, zakoupil Heineken, očekoval lehkonohé krásky vznášející se kolem v časoprostorových bublinách , zasnil se a opět upaloval očekávat před podiem dalšího hudebního zvrhlíka, kterým byl WOODKID.

Šaman Woodkid
Po pravdě, v životě mě nenapadlo, že by Woodkidovy tracky byly vytvořený živou kapelou. Takže jsem zůstal stát s otevřenou pusou, když se na podiu zjevily dva masivní bubny obsluhovaný nekompromisnímu bubeníky v permanentnim výskoku, živá dechová sekce a jeden pianista s elektronickym piánem. Ale to, co tahle živá kapela předvedla bylo naprosto dechberoucí. Sound, kterej do nás nahustili měl téměř apokalyptickej feeling. Kromě skladby, věnované Brooklynu, která je až folkově ubrečená (o.k. píšu to pro ty hipstery, takže se tu nemůžeme pouštět na tenký led hlubinnějších emočních prožitků)jsme dostali očekávaný hymnický nářez skladby Iron, která při vyhledání na Youtube disponuje klipem, během kterého vám spadne čelist někam pod povrch zemský. Obtížně hledám slova, abych vyjádřil pocity, které jsem cítil. Bylo mezi nimi naprosté ohromení, úžas, odpoutání se od reality, chvění ve všech částech těla. Většinou emoce, které se prožívají niterně. A přece dokázal Woodkid rozehrát hru s obecenstvem, které skončilo jumpováním celého sálu s rukama nad hlavou. Zmocnit se srdcí všech a ponechat nás rozněžnělé, zbavené povrchních nánosů banalit, které nás obykle naplňují a obalují. Pro mě se ten večer Woodkid stala šamanem prvního řádu, někým kdo otevírá lidská srdce a pouští do nich svěží závan. A kromě toho všeho to bylo prostě KURVA DOBRÝ. Neváhal bych jeho vystoupení označit za očistný rituál.
Tak tohle všechno byl Woodkid.
Řeknu vám, že jsem se po Grimes jen obtížně smiřoval s tím, že TOHLE nemůže nic překonat. A přišel Woodkid. A překonal.

Nakažlivý optimismus norských chlapců.
A pak přišli The Whitest Boy Alive. A udělali přesně to samý. Své hodinu trvající vystoupení opřeli o své nejznámnější hity a nekontrolovatelně tekoucí optimismus, který z kytaristy, zpěváka a kapelníka Erlanda Øye doslova tryskal jako nepřehlédnutelný gejzír. Nebylo by to živé vystoupení, kdyby své písně neobohatili o spontánní výtrysky muzikanstkého umění, psychedelická sóla kytar a kláves, které ve mně vzbuzovaly příjemné reminiscence sahající až kamsi do hlubin mé duše prosolené v mládí tvorbou a produkcí The Doors. To všechno doprovázeno kongeniální videoprojekcí, jejíhož autora bych moc rád dopátral než zemřu, protože mě oslovovala stejně jako nepopsatelně taneční nálada tryskající z pódia. Co moje pamět sahá, na EB ještě nikdy nikdo nepřidal přídavek. TWBA přidali asi tři písně. Asi, nevím…ztrácel jsem se povznesené náladě a měl ruce pořád nahoře nebo pohlcené pleskáním o sebe. Podobně jako celý parket. TWBA byly rozhodně vrcholem večera, přestože by se zde dalo hovořit o třech vrcholech a byla by to pravda a nic než pravda.  

Skinner aneb žádný zlatý hřeb
Po vystoupení jsem se vydal koupit dalšího Heinekena, dát čudku a těšit se na DJ set Mika Skinnera, hlavouna The Streets. Dokud set obsahoval jeho vlastní produkci zpestřenou dunivými nakopávajícími beaty, dalo by se mluvit o výborné zábavě, přestože byl Mike evidentně pod vlivem. Záhadou pro mne zůstávala hlavně oplácaná opilecká postava sekundující Skinnerovi v chlastání plechovek energy drinků a kouření cigaret, dokud jsem se na webu nedočet, že to byl jeho manažer. Pro mne to jenom dokazuje, že manažerská činnost by měla tradičně pozůstávat v zákulisním působení, protože když se pokusil Skinnerovi sáhnout do mixáku, nastalo ticho. Skinner proplopuval vodami asi milionu elektronických subžánrů s elegancí slona v porcelánu a když se vydal jedním směrem, bylo to jenom proto, aby se hned vzápětí vydal jiným. Jelikož jsem měl jenom 5 Heinekenů a 0 extošek, stravoval jsem to zpovzdálí vělmi těžce a odhodlal se Archu opustit před kapitánem.
Překvapením pro mě proto bylo, když to na facebooku Djka rádia 1 Jana Kománková ohodnotila slovy: Skinner na hrad. Inu 100 hipsterů, 100 účesů. To bych tam radši udržel Klause, s tím je větší sranda.

Přesto pro mne zůstane letošní ročník EB nepřehlédnutelným milníkem, který jsem si do svýho mozku zakroužkoval růžovým fixem. Grimes, Woodkid, TWBA rulezz! Skinner DJ ať se jde zabít. Ale na světě není nic 100%. Nestahujte skinnny jeans, když je brod daleko. Nahoďte patky a jděte dál. Chystám si růžovej fix a vyhlížim příští ročník. Electronic Beats jsou prostě cool, high a po česku: ZATRACENĚ KULERVOUCÍ AKCE.

Howgh.

P.S. psáno pro poslouchej.net

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama