Reklama
 
Blog | Jiří Němčík

drzej a neslušnej manifest pro umejvače nádobí v dublinu

celej ten literární a uměleckej průser je v tom, že se to všechno přeintelektualizovalo. spisovatel napíše větu a tucet kritiků a dva tucty profesorů do ní rejou tak dlouho, až jim z toho vypadne hovno podle jejich požadavků. obyčejnej člověk se může jenom divit. obyčejnej člověk se taky sakra diví. obyčejnej člověk se diví v galerii, když jde na moderní umění, obyčejnej člověk se diví, když si votevře literární časopis, jak tam Na cestě rozeberou tak, že z toho nezůstane ani vztyčenej stopařovo palec, obyčejnej člověk se diví, když poezii píšou holobrádci, co neviděli smrt, neštovice, utrpení ani z rychlíku a myslí si, že stavět slovo za slovo úplně postačuje, že je to taková zkurvená skládačka, aby se měli čim zabavit a než natáhnou brka úplně spokojený s tim, že darovali světu další lego.

obyčejnej člověk je skoro
přesvědčenej, že to je prostě moc komplikovaný, že tomu nemůže
rozumět, protože je prostě moc blbej, protože nemá dva doktoráty
na literaturu a celý je to zauzlovaný tak, že tyhle týpci s
doktorátama zas protežujou komplikovanější a komplikovanější
texty a hýkaj nadšením, když je text složitejší, než
gordickej uzel a hned se jim začnou z huby odpařovat slova jeko
existenciální nepokoj, dynamická reverzibilita, mezigenerační psychologická rododendróza a podobný bláboly, kterýma doufaj zaplácnout celou
tu neskutečnou nicotu svýho duchovního pokojíku se záclonkama ve
tvaru velkejch, spokojenejch, uslintanejch bernardýnů. 

ale přece to nebylo vždycky takový.
nepsalo se vždycky tak složitě. zola psal o nánách, který si
člověka omotaj kolem prstu, dostojevský o studentovi, kterej de se
sekerou zabít zlou bábu, hemingway pózoval u lafety a kouřil
jednu za druhou, charms psal o tom, že zabíjet je snadnější, než si
jít koupit šálu a bukowski, ale to už to šlo do prdele, seděl o
vokna, hladil kočku a přemejšlel vo dostizích.

Reklama

a do toho profesoři kvíleli složitý
vzorce a vyvolávali démona odtržení od reality, démona odtržení
od skutečnejch lidí, který si začli myslet, že už to neni pro
ně a začli si kupovat pestrý časopisy s jednoduchejma větama,
který jsou čim dál jednodušší a za celym tim divadýlkem se
smějou tučný ksichty tučným ziskům.

ale slova nemusí bejt jenom hesla u
obrázků, popisky k nim, happy party people z televize, co se
bonzujou redaktorum, kdo s kym a kam. jednoduchy slova můžou bejt v
poezii, můžou bejt v románech, můžou tě provést krajinou,
která je zrytá bubnovou palbou, musí tě provést krajinou, která
je zrytá bubnovou palbou, můžou tě vysadit na vrchol hory, můžou
tě sesadit do pekla, můžou tě rozmrdat jak arabskej hřebec,
můžou tě posadit na trůn nebo zarazit až po krk do boží prdele. 

ale důležitý je vysrat se na profesory, vysrat se na všechny
ty kecy kolem literatury, co jsou jak omáčka zastírající původní účel, musíme vrátit poezii a literaturu do
původního stavu. asi to bude kurva chtít nějaký nový, mladý,
rozhněvaný muže, který se vyserou na ty páprdy před nima a
postavěj novej kánon, novej chrám. a musíme si jasně říct, co kurva chceme a co kurva nechceme. 

 

nechceme psát pro profesory na dovolený a nechceme psát pro kritiky nedělních příloh.  

to co chceme , je poezie, která tě napadne, když si deš koupit noviny a z nebe na tebe přilítne ptačí hovno a ty najednou víš, že bůh na tebe myslí. 

chtěl bych psát pro řidiče sanitek

co v noci kvílí

pro chlápka visícího nad nuselákem

pro umejvače nádobí v dublinu

pro chlápky co nezapomněli

na svoje indiánský poluce

a oči maj plný něhy

pro ženský

který uměj milovat i něco jinýho

než svůj vlastní odraz

pro ty

co každou chvíli

můžou se zbláznit

z toho

že je nikdo

nikdo

neposlouchá

tak pro ty bych chtěl psát

a že je vám to jedno?

tak přesně pro vás nepíšu

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama