Reklama
 
Blog | Jiří Němčík

Domečky z karet

Když je člověk opatrovníkem svý sestry, která se léčí v blázinci, měl by tam občas zajet a dát pokec s doktorkama. Měli bychom si promluvit o dalším směřování léčby, řek hlas psycholožky v telefonu. Takovej medově vláčnej, zvyklej mluvit s blázny. Takže mě snadno ukecala.

Blázinec sem našel podle mapy plus jedno stažení okýnka a poptání se místních.

-Dobrý den, kde je tady psychiatrická léčebna?

Byl to mladej pár a smáli se, ale řekli mi to.

Reklama

-To musíte támhle, jak je ta věžička, za ní doleva, pak dlouhou alejí, tam to je.

Ta alej byla opravdu dlouhá a utopená v podzimnim slunci. Zaparkoval sem v ní a prošel vstupní budovou pod bedlivým zrakem vrátnýho opřenýho o futra. Jedu za sestrou. Pavilon 29. To je támhle tudy dozadu pořád.

 

Blázinec byly hranoly budov rozházený po oplocenym parku se vzrostlými, sluncem zalitými listnáči. Všechno spojovaly hladký silnice, po kterých se trousili blázni v teplácích, jeden v kovbojskym klobouku, s vizáží šerifa, těsně před upitím se k smrti. Pozdravil sem ho a on mě taky.

 

Padal na mě tísnivej pocit, jako bych se vžíval do pocitů bláznů. Jako kdyby ty pocity ležely v alejích a postupně sem je cestou k pavilonu 29 nabíral. Tohle se mi děje vždycky, na takovejch místech. Podléhám atmosféře míst, který jsou silně něčim nabitý. Ale život mě naučil techniky, jak to obejít. Jsou to jenom pocity, který můžeš pozorovat. Protože když je nebudu pozorovat, můžu skončit tady. Kloboukem už sem vybavenej byl a nějaký tepláky by se doma taky našly.

 

V pozorovatelský náladě sem došel k pavilonu a zkoušel otevřít klikou, ale ty sou v blázincích pod kontrolou vyšší moci. Takže sem použil zvonek A1 a od ženskýho hlasu sem se dozvěděl sem se, že sem měl použít zvonek A2. Trochu kafkárna, zaradoval sem se a použil zvonek A2. Pak jsem byl vpuštěn.

 

Sestry mi zavolali mou sestru. Byla ráda, že mě vidí. Dal sem jí čokoládu. Potřebuju mluvit s psycholožkou. Má skupinu, bude volná za hodinu a půl. Nevadí, půjdem se projít. Pustili nás ven.

-Chceš jít do kantýny? Něco si koupit?

-Chci jít do kantýny, něco ti koupit.

Cestou sme potkávali blázny. Některý vypadali jako jasný blázni, jiný vypadali skoro jako já. No jistě, uvnitř nebo venku. Je to jen dočasný, role se můžou kdykoli prohodit. Padne to na vás a ste uvnitř. Když s tim dokážete trochu zabojovat, můžete se probojovat na svobodu. Svobodu. No dejme tomu, že je to svoboda.

Něco sem koupil, pak sme seděli u stolků před kantýnou.

Jeden chlápek tam měl před sebou rozložený čtvrtky a kreslil do nich tužkou. Právě pracoval na portrétu andělsky krásný dívky. Model měl asi v hlavě, protože před nim seděla obludně tlustá pacientka v županu a srkala kafe. Ta skica byla fakt povedená, stínování, kontury, vyzařovalo z něj zaujetí prací. Klidně by moh sedět na Karlovo mostu a portrétovat mladý francouzky v baretech… třeba tam zejtra bude sedět. Co já vim.

Za chvíli přišel jeden blázen a stáhnul mě o 2 koruny. Pak přišla ženská, že potřebuje na kafe. Kolik stojí kafe? 7 korun. Dal sem jí 7 korun. Asi se to rozkřiklo, protože za chvíli přišla další ženská a chtěla 10. Dal sem jí 10. Pak přišla další, jestli se může napít naší COLY. Řek sem, přineste si kelímek, naleju vám. V bufetu vám ho rádi dají. Něco si mumlala a odcházela pryč. Asi sem jí pro ten kelímek měl dojít sám. Když přišla další a chtěla 40 korun, zasmál sem se. To už je moc! Stáhla požadavek na 10, ale rozhod sem se, že denní dávka dobročinnosti byla právě vyčerpána. Příště.

A pak sme obcházeli pavilony, mluvili o režimu v blázincích. Ráno rozvička, pak hygiena, pak snídaně. Pak nějaký terapie, oběd, terapie, večeře. Do skupin nechodí, bojí se mluvit před ostatníma o sobě. No úplně jako tam venku. To máš stejný. Taky se radši kecá o počasí a o tom, kdo s kym mrdal. Je to jistější.

 

Vrátili sme se do pavilonu 29 a čekali na psycholožku.

Sedli sme si v kanclíku, všichni tři. Zabral sem křeslo u okna, zády k rohu, odkud mě nemohlo nic překvapit.

Psycholožka z nás všech působila nejrozumněji, což mě zase tolik nepřekvapovalo. Mluvila v metaforách. Hraniční porucha osobnosti, to je jako chůze po tenkém ostří, prášky pomáhají to ostří změnit na chodníček.

Navrhnul sem regresní terapii, nesouhlasila. Domeček z karet by se mohl zhroutit. Jsou případy, kdy to skončí nevratnou psychózou. Bude lepší tu stavbu budovat. Pomalu ji podepírat. Každý splněný úkol je jako taková podpěrná konstrukce.

Nesouhlasil sem, ale už sem nic neříkal. Ostatně sem nedostudoval nic, kromě technologie obrábění kovů, která se v tomhle případě nedala aplikovat.

Holotropní dýchání a iniciační rituály, včetně rituálu smrti sem se nedovažoval navrhnout. Návštěvu šamana taky ne. Asi mam moc alternativní mozek na tyhle bílý prostory.

Mluvila ¾ hodiny a ani jednou se nepodívala na hodinky. Já si taky dával pozor.

Rozloučili sme se, měla teplou dlaň, sestra studený tváře.

Málo energie. To bude ten hlavní důvod.

Opustil sem sestru v hale vstupní budovy a vracel se do normálního světa.

Na dálnici stovky kamionů a nervozní řidiči SUV vozů, kterym nestačilo mejch 130 km/h při předjíždění těch oblud. Nervozně na mě mrkali světly a lepili se mi zadek.

Když sem jim konečně uhnul, rozpálili to na 170 a řítili se dál. Za tmavými skly sem tušil fuckováky.

Snad se nebudu rouhat, když napíšu, že v blázinci sem se cejtil bezpečněji.

Zaparkoval sem auto ve Vršovicích a cestou do vietnamský večerky potkal minimálně 20 lidí, který se ničim nelišili od chlápka v kovbojskym klobouku.

Koupil sem si lahev vína a šel domu meditovat o tom, jestli je muj domeček z karet dostatečně pevnej.

Když sem tu lahev vypil, uvědomil sem si, že je to dobrý. Vim o místě, kde si ho budu moct znovu postavit, když spadne.

Je to tam, za tou věžičkou, co vede ta dlouhá alej.

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama