Reklama
 
Blog | Jiří Němčík

Dobrý ráno a čerstvej rohlík k tomu

To ráno mě čekal úplně jinej, novej svět. Měl jsem nastoupit civilní službu do tzv. Domova důchodců, kterýmu se tehdy ještě neříkalo politicky korektně Domov seniorů, ale už taky ne starobinec, i když kurva, řeknu vám, první, co mě napadlo, když jsem vstoupil dovnitř, nasál vzduch a rozhlídnul se kolem, bylo to, že starobinec je prostě ten nejsprávnější a nejpřiléhavější název. Aspoň v tomhle případě.

 

Vykouřil jsem před masivníma dveřma
zasazenýma do zašlý fasády secesního domu dvě cigára a pak
vzal za kliku.

Vydlážděnou chodbu osvětlovala jen
jedna žlutá žárovka schovaná za tlustym sklem stínidla plnýho
nehybnejch mrtvolek much.

Reklama

Registroval jsem ve tmě dva možný
směry postupu.

Jeden prudce vzhůru do kamenitých
schodů, druhý rovně za nosem do lehce svažující se chodby.

Oba konce se topily ve tmě. Ze tmy na
konci chodby zasvítil oharek cigarety.

– Dobrý ráno. – Řekl jsem potichu a
přiblížil se k temný hmotě, kterou jsem postupně začal rozeznávat.

 

Seděl tam chlap na invalidním vozíku,
kouřil a díval se otevřenym oknem na hasnoucí hvězdy. Ztěžka
dýchal, ale neříkal nic. Jen trochu zafuněl a oharek cigarety se
zatřásl ve tmě.

Zdálo se mi, že dech, co slyším
není můj, ani toho chlapa, ale že to jde z toho baráku. Možná
dejchaj všichni najednou. Výdech nádech, jsou synchronizovaný.

Pak se za mnou otevřely vchodový
dveře, dovnitř vpadla malá, zavalitá ženská s fatálně
předimenzovanou kabelkou přes rameno, kterou na první pohled
nemohla usnést. Ale unesla.

– Co tu jako děláte? – Oslovila mě
zostra.

– No mám tu jako pracovat, vrchní
sestra o mě ví. Akorát nevim, kde ji najdu.

– Jo ták! No tak pojď se mnou nahoru.
– A pustila se do schodů.

Chlápek za mnou zachrchlal a zamumlal
něco jako – Jděte už všichni do prdele.- Tak jsem šel za ní.

Vlezli jsme na ty divoký schody, který
strměly vzhůru jako bojová překážka ve vysoký středověký
věži. Jeden rytíř divoce mávající mečem by to ubránil proti
hordám nájezdníků. Jeden důchodce s berlí.

Byl jsem tu správně. Studená a vlhká
pevnost smrti. Čekárna na smrt. Předpokoj. Někde za tlustou zdí
někdo zakašlal. Jinde se jiný otočil na bok na drátěné
podložce kavalce. Zakřípaly dveře. Zachrčelo spláchnutí
hajzlu. Vyšlo slunce. Paprsek se dotknul komínu městský teplárny.
Tam někde nahoře.

A tady dole…všechno mohlo začít
nanovo jako každej den. Nový i starý věci. Pro mě dnes, úplně
nový.

Prošli jsme dlouhýma, žlutým
chodbama pokrytejma prošlapaným, zažloutlým linem a na jejich
konci místnost podobná kapli, v rohu křesílka, gauč, stolek a na
něm popelník a kolem něj shluk sester odklepával do něj popel a
zvedal hrnky s kafem.

– Dobrý den.-

– Ááá to bude naše nová posila
holky. – Byly tam čtyři. Holky. Ženský od 25 do 50ti. Prohlížely
si mě náramně. Usmíval jsem se. Přicházim v míru…

Pak jsem nafasoval kalhoty, naškrobenou
blůzu, bílý sandály a dokonce bílý ponožky a všechno to na
sebe navlíknul, přezul se. 

 

– Hm, docela fešák, co? – Zasmály se
holky.

Tak jsem si k nim přisednul, vykouřil
s nima ubalený cigáro, hrozně se divily, co to je za kouření,
říkal jsem, že marihuana to není. Smály se.

Pak vrchní sestra spráskla ruce. Tak
jdeme na to, Jirko ty se drž stranou a sleduj, co dělají holky.
Cigaretový oharky byly zatlačený do skleněnejch popelníků,
nemocniční střevíce zadusaly chodbou a pak jsme vpadli jako jeden
muž či žena do potemnělých pokojů, do kterých
jsme prudkým rozhrnutím závěsů vpouštěli ranní světlo a
pleskali po vrásčitých tvářích právě se probouzející se
starce a stařeny.

– Dobré ráno! Dobré! Budíček!
Vstáváme! – Připadalo mi, že moc křičíme, že jsme nějak moc živý. že kdyby mě kurva takhle někdo budil, tak bych po něm hodil pantofel. 

Ale všechny ty nehybný těla se pod pokrývkama pomalu s převracením a
mručením probouzely. Bez protestu. Nikdo přes noc neumřel, ujišťovaly se
opatrný pohledy starejch uslzenejch očí.

Tuhle noc ještě ne.

Až jindy?

Úlevný vzdych. Za chvíli jim
přinesem čaj a rohlíky s máslem. Někomu i bílý kafe a starej
Procházka bude kouřit na zápraží, že nám na snídani sere a
vůbec, že nám sere na všechno.

No jo, ale to předbíham, to všechno
teprv poznám. Když budu mít štěstí.

 

 

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama