Reklama
 
Blog | Jiří Němčík

Čtenářská obec

Píšu román. Člověk se cítí dobře, když píše román. Když ho píše, tak ano. Jenže různý lidi se ptají, co teď dělam. Píšu román, řeknu a zapálim si cigaretu. Vidim, jak člověk naproti mně rychle přemýšlí. Na stole stojí dvojka červenýho vína, chytnu jí a vypiju na ex. -Dam si ještě dvojku, dáš si taky něco?- Řeknu abych to zakecal. Ještě by ho mohly napadnout další otázky.

 -A o čem to je?- Zeptá se ten proti mně…

-Já si dam fernet.- Řeknu a uteču k baru.

 

Reklama

Možná, že existujou lidi, který rádi žvaní o tom, čím se zabývají. Docela určitě existujou, jsou jich plný tramvaje a krčmy. Mě to nebaví, lidi to ze mě dolujou. Nevim proč je to zajímá. Mě třeba zajímá víc, že po obloze nade mnou zrovna letí pták, kterej se snaží ulovit myš. Doslova ucejtim, jak mi vzduch roluje pod perutěma a jak moc potřebuju rozcupovat malou,chlupatou myš. Když nejsou v dohledu ptáci, myslim na mravence, pavouky.

Nebo na ten román.

Naprosto nechápu, jak by mi mohlo pomoct, kdybych o tom mluvil.

Když máte rozbitý auto, taky o tom nemluvíte, ale zajedete s nim do servisu.

 

No ale včera sem při psaní narazil na to, jak to všechno začalo. Myslim ta posedlost zaznamenávat určitý věci na papír. Tak sem si řek, hele hodim to na blog, určitě existujou lidi, kterym tam chybim. Za dobu mé blogerské existence mi totiž přišly asi dva maily. Stálo tam, pište dál. Teda v jednom z nich. V tom druhym bylo PROSIMVÁS UŽ NEPIŠTE… DĚKUJI. Díky tomu si můžu říkat kontroverzní autor.

 

Ale k věci.

 

Na střední škole sem většinou čuměl z okna. Vlastně to byla moje nejoblíbenější školní činnost od první třídy. Přesto jsem dokázal projít všechny ročníky bez opakování. Přičítám to částečně štěstěně a částečně vyšší moci.

Na střední sem tedy většinou čuměl z okna a učivo registroval tou částí mozku, kterou se mi nepodařilo nikdy dostatečně lokalizovat a přesvědčit k užší spolupráci.

Jednou se ale profláklo před profesorkou češtiny, že píšu povídky.

Přišla jednou do hodiny s tím, že existuje nějaká soutěž pro literární talenty středních škol.

-Píše někdo z vás povídky, básně? No tak, nemusíte se stydět.

Lavici za mnou seděli dva výrostci, který se začali smát a dloubat mě do zad.

-Němčíku přiznej se.

Polilo mě horko.

Psal sem totiž takový porno povídky pro pobavení spolužáků.

Žák byl zavlečen do kabinetu a chlípná učitelka mu nad červeně podškrtanym slohem ukázala co leží za výstřihem.

Už si přesně nepamatuju, jak to začalo. Myslim, že sem jednoho dne po přestávce začal vyprávět nějakou erotickou fantazii a pak začalo zvonit. Na tabuli se rýsovaly geometrický obrazce a zezadu do mě furt dloubali, jak to bylo dál? Hej, Němčík! Tak sem to napsal na kus papíru a poslal dozadu.

Pak mi někdo zezadu zasyčel do ucha.

-Hej, to je dobrý vole.

Sice sem neměl ještě žádnou sexuální zkušenost, ale jelikož jí neměl nikdo z naší třídy, byl sem za realistu.

Stoupnul sem v hodnotě a brzo si ty moje věci četla celá třída, kromě dámský sekce, která jednohlasně prohlásila, že sem čuně.

-Tak studenti, nebojte se přiznat, určitě je tu někdo, kdo si píše do šuplíku.

Kdyby jenom do šuplíku, pomyslel sem si a utřel si pot z čela.

-Němčík píše! -Nevydržel už to jeden z nich a celá třída se začala smát.

Učitelka se divila, protože v hodinách literatury sem se nijak neprojevoval. Čuměl sem na nich jako obvykle z okna a zíval nudou. Čtenářskej deník sem měl sice narvanej přečtenou literaturou, ale kterou učitelku by napadlo, že sem to všechno opravdu přečet. Každej, kdo není blbej to přece opíše od ostatních.

A protože ranná četba Vinnetoua a Foglara mi dlouhé roky bránila v používání malých lží jako štítu proti světu, musel sem s barvou ven.

-Tak mi něco příští týden přineste, ano? Budu moc ráda.

-Ježíš, vy ste kreténi.- Obrátil sem se na konci hodiny k těm dvěma za sebou.

Následující měsíc sem vymýšlel nejrůznější výmluvy, proč sem nic nepřines. Byla to taková menší škola lhaní a fabulace.

Máma si to přečetla a dala to tátovi, kterej je od rodiny, aby zjistil víc o svém synovi.

Sestra mi spálila sešit, protože jsem v něm hanlivě psal o jejích kamarádkách.

Nic nepomáhalo. Napište to znovu, určitě si to pamatujete.

Nakonec si mě zavolala do kabinetu a sedla si na stůl a přehodila nohu přes nohu a ptala se mě, o čem ty povídky jsou.

Stál sem před ní zaskočenej eventualitou, že se tu snad zhmotňujou všechny moje fantazie psaný na zakázku. Připadalo mi, že sešit, kterej má srolovanej v ruce, je stejnej sešit, kterej sem před tejdnem pučil zadní lavici a od tý doby byl pohřešovanej.

Pak sem ze sebe dostal, že jedna z těch povídek začíná vraždou.

-Takže detektivka!- Tvářila se nadšeně. To by si opravdu ráda přečetla.

Slíbil sem, že jí do týdne dodám a vypadnul zrudlej ven.

Doma sem pak ve stresu rychle načrtnul příběh v ich formě o tom, jak sem zabil člověka a pak se pokoušel ukrýt jeho mrtvolu, ale nebylo to vůbec jednoduchý, protože zabitej člověk se nedá tak snadno ukrýt. Najednou zjistíte, že skříň nic neřeší, pod postel se nevejde, protože tam je lego a tak podobně. Na konci tý povídky seděl hrdina s mrtvolou v lese a začal se s tou mrtvolou bavit o tom, že začalo pršet.

 

Profesorka si to přečetla a prohlásila, že to je strašně morbidní.

-To přece nemůžu nikam poslat. Lidé ve vašem věku obvykle píší o lásce. Nemáte nějaký psychický problém?

Ulevilo se mi. Jo, to bude ono.

A při hodinách literatury sem zase mohl nerušeně civět z okna.

S odstupem doby sem to myslim pochopil.

Pro spisovatele není nic tak nebezpečnýho, jako čtenářská obec. Kafka měl pravdu a Max Brod si lhal do kapsy.

 

A teď už mě omluvte, jdu si dát rychle někam fernet.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama