Reklama
 
Blog | Jiří Němčík

Čoko Voko v Akráči

Z koncertu Čokovoko jsem měl obavy. Hrozil jsem se toho, že se ocitnu v kotli přeplněném agresivními feministkami v kostkovaných flanelových košilích. Hrozil jsem se, že o tom pak budu muset psát report, který bude muset být minimálně stejně vtipný, jako jsou texty Zuzky a Adély. Ale člověk by si neměl klást přemrštěné cíle, tak jsem to hodil za hlavu a šel.

Adéla odpověděla v jednom rozhovoru na otázku, co potřebuje k vystoupení.

-Vodku, kostýmy, mikrofony a jásající publikum. Jako peoplemetr jsou nejlepší lesby.

Nevím, co měla v tom džusu, který na podiu popíjela, ale publikum bylo plné jásajících peoplemetrů. Z nějakého důvodu ǰsou Čokovoko miláčky queer holek. Možná proto, že z jejich textů nevycházejí muži zrovna nejlépe. Scvrknou se na karikatury – umolousaní joudové s pivními mozoly, úlisný strýc Vlado, který se v přítmí dětského pokoje slizce ptá, řekni mi, co máš ráda? Ale asi by to bylo úplně fér. Karikaturou je totiž v textech Čokovoko vlastně naprosto všechno. Karikaturou, za kterou se ale schovává, nesnáším to klišé, hluboká pravda o životě(dvě hodiny jsem dumal, jak to jinak říct a nic lepšího mě nenapadlo).

Reklama

Abych ale nepředbíhal. Před Čokovoko vystoupil projekt 2 Singles. V jeho pozadí i popředí stojí dva multitalentovaní umělci: filmař, hudebník a herec Petr Marek (MIDI LIDI, Dekadentní divadlo Beruška, Muzikant Králíček) a divadelní režisér a herec Jiří Havelka (Divadlo Ypsilon, Dejvické Divadlo, VOSTO5). To zaručovalo zábavu, i když jsem od nich zatím neměl čest cokoli slyšet. Krátce po osmé se podium zalilo mlhou, prosvětlilo žlutými reflektory a z té žluté mlhy se vynořily dvě disko postavy v tmavých brýlích.

-Ahoj, my jsme 2 Singles, dva, protože jsme dva a singles, protože nás opustily naše ženy. A to je smutné a my se z toho potřebujeme vyzpívat. Proto jsme tady. Zpíváme z playbacku a nestydíme se za to!

Rozjíždějí to hitovkou Rány bolí, která je o trpkém konci vztahu.

2 Singles jsou mixem těch nejzvrácenějších poloh Michala Davida, neposlušných tenisek a Pepy Melena, to vše střihnuté novou vlnou. Dovedu si představit, že na svatbě mých vesnických bratranců roztančí celou vesnici. Vlastně si dovedu představit, že roztančí i firemní večírek zaměstnanců národní knihovny. Tak je to zábavný a svižný.

Krátké vystoupení uzavřou Bezva dnem. Další hitovka, kterou bych chtěl poslouchat na kolotoči, zapletený v tandemu se svou holkou v mrkváčích a lízat přitom citronovou zmrzlinu.

Pak je přestávka. Motají se kabely, odnáší klávesy. Šance koupit pivo, dojít si na záchod a zaujmout místo, odkud je dobře vidět na podium.

A za chvilku už tady máme dvě kouzelnice v dekadentních kostýmech uklizeček z německých pornofilmů. Prohodí něco slov s publikem, je jim horko, shazují první část oblečení a začnou se Sebevraždou.

-Já si to asi hodím, odnikud nikam chodím, nemá to asi cenu, nenašla sem se v Zenu.

Nemá smysl tady citovat texty. Kdo zná, ví, kdo neví, nezná. Nebo tak nějak. Záleží jestli je člověk hater nebo lover. A haterů mají Čokovoko požehnaně. Sami si z toho dělají někde legraci.

-Jo hateři jsou nudní. Měli by cvičit Jógu.

O hudební stránce je zbytečný mluvit. Hudba je jenom podmalba, tác, na který ti holky prdnou velkou, mastnou, krvavou flákotu a ber nebo nech být. Když máš co říct, je jedno, jak to řekneš. Punk.

Valí se na nás další hitovky. Menses, Monogamie, Jaro, Dresink, Co mám ráda, někde mezi tím se křtí deska a to tak, že cédečko roztřískají sekerou a pokropí první řady sprškou střepů. Ty znamenají štěstí, o kterým holky taky zpívají: štěstí mě míjí oklikou, hypotéku a prdel mám velikou…

Smích, potlesk.

Napadlo mě, že Čokovoko nejsou o hudbě, že je to vlastně slam poetry podmáznutá beaty a samply, protože poezii NIKDO nečte. A je důležité tu poezii k lidem nějak dostat. Třeba tak, jako to dělají Čokovoko.

Večírek se prostě vydařil, všichni byli spokojení.

Po koncertu jsem přistoupil k neznámé krásné holce postávající ve foyer s lahví piva a zeptal se jí s vážnou tváří, co jí vlastně dává hudba Čokovoko.

Po ujištění, že nejsem uchylák, ale něco jako hudební redaktor, mi odpověděla.

-Jaká hudba? Jde o ty texty, je to prdel přece. A prdele je v životě tak málo!

S tím se nedá nic, než souhlasit, díky Terezo X.

A tak i když to nemá asi cenu a nenajdete se v zenu. Neházejte si to, jděte na Čokovoko.

P.S. psáno pro poslouchej.net

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama