Reklama
 
Blog | Jiří Němčík

Co dělat v noci, když člověk ještě neumřel

Probudil mě telefon.

Zřízenci. Co je?

Interna, máme tady exitus. Jste tam dva?

No jo, za chvíli jsme tam. – položil jsem telefon a chvíli jen tak ležel. Na skříni přede mnou zrnila televize. Už tam nic nedávali.

Reklama


Zívnul jsem a rozsvítil malou lampičku. Ležel jsem nataženej na neodestlaný posteli, přikrytej bundou. Chtěl jsem zas spadnout do snů, ale nešlo to. Musel jsem jít.


Najít bílý nemocniční boty, hodit na sebe bundu, opláchnout obličej, narovnat se, podívat se do zrcadla a vyjít ven. Sníh slabě jiskřil ve žlutym světle lamp. Zledovatělej sníh křupe pod nohama.


Zaklepal jsem na vedlejší dveře, kde měli cimru zřízenci z chirurgie. Na exitus jezdíme dva. Nikdo se neozval, tak jsem vzal za kliku. Rozsvítil jsem. Matná žárovna zahnala stíny do koutů, kde zůstaly přikrčený.


Belmondo ležel svlečenej v posteli a děsně chrápal. Kdysi mistr volnýho stylu v zápasení. Z postele trčí jeho rumcajzovský vousy. Vedle postele pár prázdnejch flašek od piva.

Máme exitus na interně. Vstávej chlape.


Zatřásl jsem s ním. Bylo to marný. Zase má v sobě osm piv a tři rohypnoly.


Vzal jsem klíče, pohotovostní pípák a zavřel za sebou dveře.


Nejdřív pro vozejk. Jeden je umístněnej v dlouhý podzemní chodbě, která spojovala internu s chirurgií. V takový komoře na jejím konci.

Nikde nikdo, jen ozvěna mejch kroků a blikající zářivky v dlouhejch řadách. Některý blikaj živějc, některý ne. Každej má nějakou expiraci.

Temná komora, stanoviště vozejků pro přepravu mrtvejch. Žárovka 40w. Tady víc nemá cenu.

Vezmu jeden a jedu zpátky tou dlouhou chodbou k výtahu. Vjedu dovnitř. Zahučí to, zaskřípe a vyhodí do tmavý chodby. Otevřu obě vrata, světlo výtahu zakreslí do chodby světlý V.


Přiběhne sestřička Jana. Ženská kolem čtyřiceti. Vytrhaný obočí, makeup. Ze sukní vylejzaj dvě pevný, hladce oholený lýtka. Pořád moc pěkná. Povídá se, že se tahá s jednim doktorem. O kom se to tu nepovídá? A kdo se s někým netahá?

Ty jsi sám? Kde je druhej?

Nemoh sem ho probudit.

Kdo s tebou slouží?

Belmondo.

Je zase ožralej co?

Ne, asi byl unavenej. Má už třetí službu za sebou.

A zvládneš to sám?

To je v pohodě. Já to zvládnu.


Na konci chodby pokoj s mrtvým. Pět postelí, všechny prázdný, jen jedna u okna měla svůj náklad. Přes něj přehozený nadmutý prostěradlo.


Nějakej chlap. Padesát let. Infarkt. Bylo to prej rychlý. Dvě hodiny čekají, než vás naloží. Než vás naložim. Všichni kašlou na rozloučení. Kněz nepřijde. Přijede chlápek s vozejkem s půlkulatym poklopem, kterej odklopí, mrskne vás dovnitř, poklop zaklapne a pak už slyšíte jen gumový kola smekající se o dlaždice. Dírama po vypadlejch nýtech. Rychlá zatáčka do výtahu a jedeme. Zahučí to a jste dole.

 

Vezu vás temnou nocí. Do mrazáku na patologii, která je oslnivě plná zářivkovýho světla. Přetáhnu vás na jinej vozejk, rozloučím se s váma, zhasnu a vypadnu zas do hvězdný noci. Našlapuju na ztuhlý krystalky sněhu. Celej svět je jedna velká báseň a hvězdy jsou noty v osnově nějaký symfonie. Nic jinýho Vás nemůže napadnout ve 4 v noci s mrtvolou v zádech.

Ráno rozcuchanej Belmondo s cigárem v zažloutlejch prstech.

 

To byla klidná noc, co mladej?

 

Jo.

 

 

 

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama