Reklama
 
Blog | Jiří Němčík

Cestou do smrthausu

do smrthausu sem se dostal takhle: jeden večer sem seděl v rockovym klubu, chlastal, pálil brka, hovořil o lidský jedinečnosti a předurčenosti k vyšším cílům a druhej den sem měl v kaslíku předvolání na vojenskou správu.

vojenská správa

sídlila v budově komisního střihu

kolem oken ve zvýšeném přízemí hřadovaly mříže

Reklama

který se neomylně uhnízdí vždy tam

kde je nutný, aby si přichozí dostatečně rychle uvědomil

pravou podstatu reality

svý bezvýznamný postavení v ní

na vrátnici byl jak rak poustevník usazenej dědek

a dovnitř vpouštěl lidi jen na občanku

a po předložení předvolání

řek mi přísně

že na občance sem ostříhanej

a v reálu ne

ale že se nemam bát,

že už si mě na tý vojně ostříhaj

a krátce se zasmál

než jeho smích zmizel v kašli

kterej ho určitě dlouho žít nenechá

 

v místnosti zešedlý jak padesát let starej beton

seděly hemeroidový ksichty připravený mi sdělit krutou pravdu

že musim na vojnu

naučit se zvednout samopal

a vypálit z něj dávku do lidských siluet

zasmál sem se

a vysypal na papír

filozofickou litanii proti armádě

tak zběsilou, že se všechny mechanický psací stroje zastavily

a bylo mi řečeno, že pokud všechny ty řeči

o anarchismu myslim vážně

armáda se beze mne bude muset obejít

 

tleskl sem jednou rukou a cejtil se jako svobodná bytost

s níž žádnej frajtr nikdy a nikde

vymrdávat nebude

pak sem za sebou tiše zavřel dveře

a stroje zase rozjely svý marše

 

šel sem se ožrat mezi pankáče

do IV cenový

a zpíval s nimi

a se starym kazeťákem umístěnym na hrací bedně

NASRAT NASRAT, VÁLČIT NEBUDU

NASRAT NASRAT, NASRAT NA GUMU

většina z nich ovšem na vojně byla a jeden z nich

říkalo se mu GLUM

si postesknul, že se mu občas zasteskne po těch kamarádskejch vztazích

a mně se chtělo blejt

z toho, že ani ti pankáči už dneska nepostupujou systematicky

protisystémově

 

a můj kamarád Luděk mi ukázal jizvy na předkloktích z časů

kdy vysmeknout se vojně znamenalo skočit pod rozjetej vlak

naloženej šedivym nákladem osmdesátejch let

TY SE MÁŠ, TY SE MÁŠ, ŽE NEMUSÍŠ ŠÍLET

a můžeš na tu zkurvenou civilní službu

to sou dneska privilegia

 

a tak sem jednoho dne stál před starobincem

a z okna v přízemí na mě civěl jeden dědek

a ptal se, jestli nemám cigáro

a co tu chci

když sem mu řek, že sem tady místo vojny

krátce se zasmál

a zavolal kamsi za sebe

sestři je tu zas ňákej dezertér

 

Sestry byly rády

že sem mladej, zdravej, hodnotnej kus samce

kterej jim pomůže převalit na bok ty odepsaný kusy

podat čistý plíny a vymáchat srance

 

Sestry byly rády

a moje oči se musely dívat

a viděly konce těch nedohlednejch začátků

a do smrti si budou pamatovat

ten zděšenej výraz báby

která mě promodralou rukou zachytila v lokti

jak říká:

Kůň je jednou hříbětem a člověk dvakrát dítětem

 

a ty slzy nebyly vůbec literární

a žádná báseň se o tom nedá vůbec napsat

protože básníci hledí do červánků

a hovna se jim vymykají z osnov

přestože nejedna básnická sbírka se jimi vyplnit dá

úplně bez problémů

.

 

 P.S. text odkazuje k právě vyšlé novele SMRTHAUS, ale není v knize obsažen.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama