Reklama
 
Blog | Jiří Němčík

Blues bílý vrány II. nebo II a půl a čtvrt

Nemocnice je takovej bláznivej kolotoč. Pacienti přicházej a odcházej, doktoři a sestry se taky měnej, ale o něco pomalejc. Každej den je jako jedno otočení kola, ze kterýho se ti raz dva udělá šoufl a nepřestane to, než si večer sedneš do hospody a usadíš to v sobě třema zelenejma a debatou s vyžitejma alkáčema o tom, že Sparta teď hraje hovno. This is real life. Možná ne...

Stejně reálný je věšet si dečky do sračkoidního maloměstskýho bytu s tapetama až do stropu, kde žárovky žhnou jak vo život a když náhodou jedna praskne, hned ji vyměnej, maj jich v komoře dostatečnou zásobu. Celý kartony, pro sichr, kdyby na trhu došly, kdyby se zhroutila civilizace, kdyby se God nasral a celý to tu spláchnul do hajzlu…no pravda, na to už nemyslej, na to sem raději nemyslel i já, když jsem do sebe klopil zelenou a fernet a tma za zažloutlejma záclonama hořkla a těžkla a lampy se kácely jak gotika…a za jedný takový noci mě napadla ta věc s básněma.

Nemocnice byla vlastně taková moje jistota v chaotickym vesmíru, ze kterýho na mě každou chvíli mohlo přilítnout něco obrovskýho, temnýho, cizího a umlčet mě.

Jistota, že zejtra ráno vstanu a budu vozit pacoše na rentgen a zpátky, že budu po kapsách nosit papírky s básněma, který jsem pořád psal, abych si usmířil vesmír v mojí hlavě s tim, co byl za lebkou.

Reklama

A napadlo mě tenkrát, že občas nějakýmu pacošovi strčim nějakou báseň do pyžama a budu se pak smát při představě, jak se mu protáhne ksicht a protočej panenky, až bude číst :

Filosofická úvaha IV

Šukal bych a nemám s kým

jsem sám a se mnou jenom stín

a nikdo jinej tu není

jsem na cestě do zapomnění

šukal bych ach pane, paní

od půlnoci do svítání

ale ptám se sebe proč vlastně

bůh tak dlouho čeká

než zhasne

nebo třeba

Už jdou

doktor říkal

že určitě neumřu

ale já cejtim

že umřu docela jistě

vim to

sestry neříkaj nic

jen natřásaj polštáře a

sklání se nad mrtvolama

když je odváží temný chlapíci

s prošlapanejma střevícema

určitě jsou na mě připravený

musim bejt taky

slyšim jejich kroky

jdou sem

co mám dělat

dejchají na dveře

jak smečka hladovejch psů

bojím se

klika se zlomila

a pruh světla se blíží k posteli

co….

Občas jsem ale odvážel ze sálu nějakou pěknou holku a tak jsem vytáhnul básničku

Má milá rozmilá

neplakej

nemá to cenu

život už není jinakej

vetři si do vlasů henu

Tuhle jistotu jsem opravdu potřeboval. Byla to náplň.

Podobně jako když mě napadlo, že by tam stálo jenom

UMŘEŠ.

Jak pravdivé. Jak nelítostné.

Připadal jsem si jako básník terorista. Moje bomby byly slova, který jsem rozséval, kudy jsem prošel.

Konečně jsem si připadal jako umělec, jako někdo, kym stojí za to bejt. Ono taky jenom strkat vozejky sem a tam není moc povznášející džob. Všechni ti kreténi na vás koukaj skrz prsty, říkaj si, co jste za hovado, když nemůžete jít dělat nic jinýho, než převážet pacienty a mrtvoly. Vůbec nikoho z nich nenapadlo, že bych třeba přemejšlel o Proustovi, když jsem valil jejich vozejky na sonar…kurva, vždyť ty lidi ani většinou nevěděli, kdo to byl Dostojevský nebo možná měli hodně matnou představu zachmuřenýho Rusa opřenýho o vodku…Raskolnikova, sekeru a bomby na ně.

Rozhazoval jsem slova jako bomby a těšil jsem se, že jednoho dne to bouchne. Že o těch slovech začne někdo přemejšlet a vyběhne bosky ze špitálu a bude křičet Halelujah! Nebo aspoň přijede televize a natočí o tom pořad, něco jako VĚŘTE NEVĚŘTE. A třeba si někdo povšimne mý velikosti.

Ale spíš hovno.

Spíš ten přeskládanej papírek prostě našli, přečetli a spláchli do hajzlu. Vyhodili z okna, do plechovýho koše, mezi posmrkanej včerejšek a a prochrchlanej dnešek.

A když nazejtří dorazila návštěva s pomerančema v oranžový síťce, tak to dali k dobru jako bezvadnou story, smáli se tomu a pomerančová šťáva jim tekla po bradě.

Pokud teda dřív neumřeli, nezavolali mě s plechovym vozejkem, nezaklaplo se za nima plechový víko, nesmekly se podhuštěný kola po dlaždičkách a nezahučel výtah do podzemí. To jsem se zas mohl smát já.

Ale nesmál. Nebylo proč. To se stává.

UMŘEŠ.

UMŘU.

To je druhá sloka. Píšu jí pořád.

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama